Radka Rubilina: V Charkově Eduarda Limonova, Ukrajina, březen/duben 2014
Charkov – pořád to jméno severovýchodního ukrajinského města převaluju na jazyku. Hned za jménem Charkov se mi tam vrší názvy jako „Turboatom“, „Srp a kladivo“, či „Kirovův závod“ – vrchol továrenských kolosů sovětského svazu, produkující traktory a chrlící tanky. Sto turboatomových tanků teď právě míří na hranice s Ruskem, Ministerstvo obrany je toho mínění, že jich tam bude třeba.
Podobně jako mladičký Eduard Limonov se seznamuji nejdříve s předměstím. Zatímco Eduard si to předměstí odedřel v „Srpu a kladivu“ na trojsměnách, já jen projíždím kolem nekonečných betonových plotů a vyvrácených patníků, kolem dlouhých stěn s povybíjenými okny. Tady se rodila jeho zarputilost. Odchován betonem a stroji, vybaven inteligencí a vzdorem, vymanil se ze svého předurčení pomocí několika salt mortale. Dostal se do centra Charkova, na hlavní náměstí, do bytu a postele, kde se scházel výkvět místní undergroundové inteligence. Osud tomu chtěl, že bydlím ve stejném domě. Nyní, po padesáti letech, kdy tady Limonov četl své básně „nepodobné ničemu“, jak o nich sám hrdě prohlašoval. Nyní, kdy Limonov hřímá v Moskvě o obnově sovětské slávy. Myslí ji přitom teritoriálně, imperiálně – jako geopolitickou slávu Sovětského svazu, protože do fabriky by se vrátil nerad, a už vůbec ne do tehdejšího systému, z něhož emigroval. Charkov, hlavní město Ukrajinské Sovětské Socialistické republiky od roku 1919.
Industrializace, občanská válka, výstavba stalinských domů kolem centrálních pravoslavných kostelů. Největší počet univerzit, krásná různorodost tváří, ukrajinština a ruština střídající se podle nálady a spolubesedníka. Třetinu města tvoří růžolící studentky a vytáhlí kluci v brýlích, diskutující o jednotné Ukrajině. Zříkám se tě, Limonove, protože nešíříš mír, ale zlobu. Limonov na to jen mávnul rukou, jako když mu jakousi starou křivdu vyčítali jeho dávní kámoši z noční šichty...
Radka Rubilina, Charkov, 2014