Radka Rubilina: Anna Barkovová - zapomenutá básnířka sovětských lágrů
Ruská básnířka Anna Barkovová opublikovala za celý život jen jednu knihu. Ne, že by snad netvořila, ale do sovětské literatury se za všech dob jaksi „nehodila“. Pro zastánce klasické poezie byla příliš chaotická a živelná, pro sovětský kánon nepřijatelná kvůli obsahu a tématu svých básní. Svůj specifický básnický styl si totiž vytvořila ve vězení, lágrech a vyhnanství.
Její první sbírku básní z roku 1922 přitom do nebe vychválil tehdejší "komisař pro kulturu" Anatolij Lunačarský. Dokonce ji přemluvil, ať se přesune z rodného provinčního města Ivanovo-Vozněsenska do Moskvy a ubytoval ji protekčně přímo v Kremlu. V Kremlu pak pro Barkovovou začínají první srážky s režimem: ve svých dopisech kritizovala panský život kremelské smetánky, což způsobilo skandál a po pár měsících se pro ni dveře v Kremlu navždy zavřely. Během dalších let byla třikrát zatčená a třikrát odsouzená - vždy výhradně za svou tvorbu. Mezi hlavní témata konce dvacátých let patřil hladomor, zatýkání, všeobecné veselí na pozadí všeobjímajícího strachu, výsměch stádnosti. Pozdější tvorba v lágru a ve vyhnanství nabývá stále niternější, reflexivní podoby, její básnické alter ergo se stává zpodobněním celé historie Ruska. V zajetí strávila celkem přes dvacet let, mezi nimi přežívala na hranici chudoby a hladu ve vyhnanství, bez přístřeší a práce, živila se i hádáním z ruky. V šedesátých letech byla třikrát rehabilitována. Zemřela naprosto neznámá v Moskvě 1975.
Její básně představují existenciální ponor do ruských dějin dvacátého století. Tvorbu zásadně ovlivnily události, které bezprostředně prožila: vězení, lágry, vyhnanství, německá okupace, sovětské čistky mezi civilním obyvatelstvem v době druhé světové války, neustálý hlad a nucený pobyt v nejzapadlejších provinciích mimo kulturní dění. Do prvního lágru vstoupila Anna Barkovová již jako vyzrálá básnířka, a celý život psala pouze poezii a prózu. Většina lágrových autorů se přitom proslavila svými memoáry (Jevgenija Ginzburg, Olga Adamova-Sliozberg) nebo sbíráním svědectví od zajatců (Alexandr Solženicyn). Barkovová nikdy nic podobného nenapsala, nepovažovala to za důležité. Vždy se totiž soustředila na práci s obrazy, otiskem událostí ve své duši, nikoliv s popisem událostí. Tímto obrazovým (nikoliv narativním) zpracováním lágrové zkušenosti se velmi blíží Varlamu Šalamovu, asi nejznámějšímu básníku i prozaiku stalinských lágrů.
Její básně jsou považovány za předzvěst existencialismu v ruské literatuře. Autorčino zoufalství je sprato ve dvacátých a třicátých letech se společenskou atmosférou formující se diktatury, později neustále přemýšlí nad světovou apokalpypsou v podobě atomové války. Celému dílu dominuje motiv „skicy" vlastního velkého díla, zmařeného plnohodnotného života, citů a naděje. Své bytí - umělecké i fyzické - považuje za znehodnocené, zhanobené. Se svými postavami v textech diskutuje o smyslu takové existence, vyjadřuje naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu, podobně i její jazyk se stává suchým, pálivým, sžíravým.
Tento zvláštní existenciální oblouk je dobře viditelný v básních, v nichž autorka pracuje s tématem „skýtství“ – symbolistickým obrazem divokého národa Skýtů, tedy Asiatů, jež plenili ruské země v období středověku. V jejich krutosti a divokosti nachází jedinou alternativu vůči šedivé každodennosti i ubíjející monotónnosti stalinských lágrů, vůči masové "moderní" době dvacátého století. Motiv ohnivého vzdoru, středověké asiatské vzpoury, krutosti a nespoutané divokosti se z oslavných výšin v raných básních propadá stále více do historie, zasutých vzpomínek. I když se tento motiv v jejím díle vrací až do smrti, asiastství se jí stává stále více vzdálenou touhou, historickým obrazem, dávno zapomenutým citem a vrcholí v jedné z nejtesknějších balad ruské poezie – básní "V baráku".
Obrazotvorné básně Anny Barkovové inspirovaly českou režisérku Martu Novákovou k natočení filmu o jejím životě a básnickém, obrazném vnímání lágrového života s názvem "8 hlav šílesntví". Současně s filmem vyjde v roce 2015 i antologie jejího díla se stejným názvem v nakladatelství Prostor.
ukázky z tvorby Anny Barkovové - zde
podrobnější životopisné údaje - zde
fotografii z časopisu Ogoněk, 1988, přeskenovali a zaslali pracovníci sdružení Memorial. Veliké díky!
Radka Rubilina, rusistka