Radka Bzonková / Radka Rubilina: Lágr a devastace v Lebeděvově románu "Hranice zapomnění", Hospodářské noviny 11. 11. 2012

Stalin je skoro šedesát let po smrti. Zemřeli téměř všichni svědci gulagu a nucených prací na Sibiři. Dojde-li mezi Rusy řeč na lágry, není se čeho chytit. Gulag už nevyvolává nevoli, je zapomenut, odsunut, vytěsněn. Jednoho mladého Rusa ale i po smrti nevlastního „dědy“ ruší panovačný, až uhrančivě ovládající vztah tohoto člověka k jeho dětskému světu. O tomto člověku nic neví. Nikdy s ním o ničem nemluvil. Najít jeho stopu v historii, která vede neomylně k severským lágrům, mu pomáhá pouze intuice.

To je v podstatě děj románu Sergeje Lebeděva s názvem Hranice zapomnění.  Kniha se věnuje překonávání zvláštní nepropustné hranice nezájmu, zapomnění a uzavřenosti, která dominuje mezi hlavními aktéry bývalých lágrů. Autor má přitom pro budoucí generace zásadní sdělení: pro pochopení násilí, zvůle a otrockých prací naprosto selhává instituce muzeí. Nezachycují totiž prožitek, předávají pouze fakta, neschopná interpretací a muzea také neotevírají cestu k hledání konkrétního lidského příběhu.

Blíž k pochopení činů bývalého lágrového velitele vede mladého hrdinu pozorování krajiny, její ekologické stopy. V dalekém sibiřském městě nachází obrovský důl, který dal impulz ke vzniku mnohatisícových vězeňských lágrů a který znetvořil a rozsáhle zdevastoval zemi a přírodu. Hrubé narušení přírodní integrity si hrdina spojuje se svým vlastním dětským pocitem z neznámého starce, který se ho snažil ovládat. Na dalekém Severu pak hrdina postupně odhaluje i další devastace, především morální a obecně lidské: smíření obyvatel s osudem, s ponížením: „Lágr nezmizel,“ píše Lebeděv, „jen se prostě rozpustil v krajině, rozdělil se na části a každá ta část vše kolem sebe proměňovala a vrůstala do životního prostoru člověka.“ Chřtán v zemi, alter ego hledaného „dědy“, hyzdí dodnes ruskou krajinu, město i obyvatele a právě on je v románu klíčem ke skutečnému pochopení dávných událostí.

Z tohoto nepříliš optimistického rozpoložení vyvádí mladíka duchovní očista, ponor do historie jako do podzemní řeky a propůjčení svého hlasu těm mrtvým, kterým jeho nevlastní „děda“ – lágrový velitel, kdysi hlas vzal. Otevírá doširoka bránu lidských příběhů, textů a vyprávění, a velmi dobrým stylem předává čtenáři výpovědi těch, kteří obyčejně zůstávají zapomenuti.

autorská verze, pozn. RB

redaktorská verze: Hospodářské noviny, 11. 11. 2012