Jurij Dombrovskij: Amnestie (apokryf) překlad: Radka Rubilina

10.03.2014 08:59

I v pekle hoří naděje svíce

když vstoupí do něj osvícená

Matka Boží, Bohorodice,

Neposkvrněná Panna má.

 

Chodí po kruhu prokletých lidských stínů,

sehnutá pod tou tíhou a ztrápená,

však každému pátému bez rozdílu

svou malinkou ručku podává.

 

Dodělávají pod stropem černým

zmetci, co dávno ztratili svou tvář.

před Pannou třese spisem objemným

zkoprnělý pekelný sekretář.

 

Vzteky je celý bez sebe,

nadává na ty zrůdy v tmách:

Aspoň si, Panno, jejich jména přečtěte

a za jaký sedí paragraf!

 

Vždyť právě u nás hromadí se

sebranka, pro nebe nevhodná.

Nemáte pravdu, Bohorodice,

Neposkvrněná Panno má!

 

Přesto den za dnem, celé týdny,

skrz vrata otevřená do noční tmy,

mizí ti netvoři ohořelí, přidušení,

jimž nemoh ani ďábel odpustit.

 

Přes hluché nebe a nocí,

jakož i přes palmové sady

běží jak vyzáblí vlci

a v pekle řídnou jejich řady.

 

Serafínové přivírají své snové

oči obkreslené zlatem,

otevírají dveře křišťálové

do všechno nekonečného nebe.

 

Vidí, jak do prachu planet mizí,

jak křičí, hýká, rukama šmátrá

se vší bolestí, která jim není cizí,

ta zmoudřelá pozemská chátra.

 

Když vidím ten nekonečný jícen,

té chásky, co cpe se, huláká a rve,

tak ze všech sil křičím:

Máš pravdu, Bohorodice!

Buď blahoslaveno jméno tvé![1]