Recenze na sbírku Laciná romantika (Radka Rubilina, Dauphin 2017), Ondřej Hložek
ROMANTIKA ROZHODNĚ NE LACINÁ
Své básně se poprvé rozhodla vydat editorka a překladatelka Radka Rubilina (*1977). Vystudovaná rusistka, která se zabývá společenskými jevy v oblastech postsovětských republik i přímo v Rusku, pracovala v Arménii v oblasti lidských práv. Překládá do češtiny vzpomínky a verše bývalých vězňů v síti ruských pracovně‑nápravných táborů, tzv. gulagu. Editovala knihu o nejvýznamnější básnířce gulagu, Anně Barkovové. Nyní tak šla se svou kůži na trh. A nedala se lacino. Básnická sbírka s názvem Laciná romantika nás svede do nitra toho, co to znamená nacházet se v srdci Rusi. Je to sice pohled dočasného přebývajícího, ale pohled nijak neučesaný, nijak neidealizovaný, nijak nezdobený, ale ani nijak ultrakritický. Počátek její knihy se nese v duchu lehké buřičky, otevřené navlas stejně, jako je styl Anny Barkovové. V prvním cyklu rozehrává deklarovanou lásku k mladíkům („Malý kluk / jedl pohár / tím rozkošným způsobem, / jakým jedí / mladí nymfea“), následně se přesune k tematice žen. Bizarní humor, nesnadné životní osudy těch, co musí žít s tvory nízkými („Odešla jsem od něj rychle a rázně. / Přišla jsem z venku, / byt páchl rybím masem“), příběhy žen, které jsou obětmi náhodných setkání. Ale také velká láska a velká touha po těchto ženách se v knize vyjevuje („Aňa je hezká, / jen nevím, / jestli by mě chtěla.“), ale i velká zatvrzelost a tvrdost jejich („Nesedí teď nad rozpitým stolem, / nezbylo jí než na dně“). Od poloviny knihy se dostáváme rovnýma nohama do Ruska, respektive Petrohradu („Tak tady je – Pítěr, Petrohrad. / Jak se s tím slovem pomazlit? / Jen zkuste si pomilovat kámen, vodu.“). Odtud cestujeme do Moskvy, kde obrázek svěží Rusi překrývá špatný vzduch („Pocit bezedna, / prázdnoty, / vše se pomíchalo: / plyny, výfuky, špatná pleť“). Rusko je v očích autorky jako země, nadýchaná kremrole, s lákavým obalem, uvnitř je však jen málo cukrového sněhu. Taková ta laciná romantika, stání u mauzolea, kremelské zdi. Přitom uvnitř se ukrývá běs, co dokáže nakopnout. Rusko jako svět provinčnosti dobrého vkusu („Oslava výročí. / Nohy vyzáblé na pódiu / obalené úzkou sukní.“ – „Mladý kněz, / a s ostříhanou bradou! / Nese se pohoršený šepot / starších dam“), který ale občas působí i úsměvně, jako bouřka, která se dokáže přehnat („stará moudrá píseň / praví, / že po dvou týdnech / si to zase sedne, / zase to ztichne“). Z Ruska procestujeme textem až do Arménie („Vy, ruce arménské, / větvoví paměti, / věštěte: / Co bude – nebude?“). Všude kolem ty teskné oči, žádná kotva, co by tu lidi držela, jen to tiché umírání. Je to ráj na zemi, byť o něm kříže mlčí, blízko se však zdá, že je válka („– tam se nesmí, / – tam hlídají vojáci, / – tudy se táhne protitankový val“). Jaká je to vlastně kniha, kterou Rubilina ukázala světu? Má malou metaforičnost, vypráví však souvislý příběh, někdy až básněmi v próze. A ta žalnost, ten smutek, který je ale krásný. Knížka jako zjevení v temnu příběhů, který vypráví spíše politici. Tady zbylo místo na obyčejného 31 člověka. A tomu patří i království poezie. Ne, není to laciné, psát o těchto místech takto. Snoubí se to s pravdou.
Ondřej Hložek Rubilina, Radka: Laciná romantika. Praha (Dauphin), 2017. 80 s. L // Texty 78
https://casopis-texty.cz/pdf/texty_78.pdf