Radka Rubilina: recenze na knihu S Bohem v Rusku Waltera Ciszeka
Neuvěřitelných třiadvacet let v ruském zajetí, lágrech a vyhnanství prožil americký jezuita polského původu Walter Ciszek (1904-1984). Do bolševického Ruska přitom přišel zcela vědomě na počátku druhé světové války. Nechal se najmout na falešný polský pas jako dělník do velkých závodů na Urale, tři měsíce příkladně dřel jako mezek a snažil se pochopit, kam se vlastně dostal, jací jsou ruští dělníci a zda jim zůstaly sklony k náboženskému životu. Než mohl s kýmkoliv zavést řeč na náboženství, byl zatčen. Vyšetřovatel mu při prvním výslechu sdělil jeho pravé jméno a národnost a obvinil ho ze špionáže pro Vatikán. Pak se spustilo kolo výslechů, mučení, roční samotky a dlouhých let v lágru.
Proč se tento Američan dostal do nesnází? Může za to nejspíš jeho paličatost a umanutost, nejsilnější vlastnost, kterou sám autor zmiňuje hned na začátku knihy. Zatímco ve škole propadal a rodičům dělal co nejvíce věcí natruc, ve svém vnitřním světě se rozhodl pro šíření víry. Jako mladík se doslechl o jezuitské koleji v Římě, jež se nazývala Russicum, mladí kněží se v ní učili rusky i sloužení obřadů východního (pravoslavného) i západního (katolického) rytu. Trvalo několik let, než se mu podařilo do Russica dostat, ale vytrval. Kněžští kandidáti zde byli připravovaní na službu v Rusku, které po bolševické revoluci zcela potlačilo církev, chyběli v něm duchovní, byly zdecimovány farnosti. Představitelé církve byli v Rusku systematicky vyhlazováni, a proto povolení odjet do Ruska nedostal ve třicátých letech ze studentů Russica nikdo. Ciszek proto odjel na misijní službu do Polska a po rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a Německo se ocitl v zóně, kterou již de facto spravoval Sovětský svaz. Ve Lvově získal polský pas, vymyslel svou novou identitu a vydal se pracovat do hlubin Uralu.
Jeho odhodlání a nezlomné rozhodnutí duchovně sloužit lidem v Rusku patří mezi ojedinělé jednání. Svým vzpurným, umanutým rozhodnutím připomíná chování jiného vězně, vlastně vězeňkyně – Jevfrosinije Kersnovské. Její paličatost také neznala mezí, dvakrát utekla ze zajetí, prošla sama 1 500 kilometrů sibiřskou tundrou, a když se jí ptali, díky čemu přežila, odpověděla: „Vždycky jsem šla hlavou proti zdi.“ Přesně tento motiv se vyskytuje i ve vyprávění Ciszka. Jeho rozhodnutí pracovat duchovně v Rusku je natolik silné, že je téměř nemožné ho jako osobnost zlomit. Ať už při výsleších, či ve sloužení obřadů a nabízení zpovědí a rozhřešení v pracovních táborech. Kam přišel, tam se kolem něj vytvořilo společenství věřících a on jim poskytoval duchovní kněžskou oporu. Je zajímavé, že Kersnovskaja, která náboženství nepraktikovala, působila na ostatní v podstatě stejně. Po propuštění z lágrů k ní přijížděly stovky lidí, prosili o duchovní útěchu, radu v těžkých životních situacích, poslouchali shromážděni na zahradě její proslovy, které nazývali „kázání“. Oba autory také spojuje lakoničnost, s níž svou dlouhou pouť v zajetí popisují. Nehledají nějaké ospravedlnění toho, co se stalo, popisují stejně věcně shledání s blízkými i zmrzačená těla spoluvězňů v nesnesitelných pracovních podmínkách. Cziskovy memoáry jsou mimo to vzácné i tím, že zprostředkovávají přímý vhled do vzpoury v jednom z pracovních lágrů. Autor popisuje důvody k povstání, vůdce celé akce, vyjednávání s velitelstvím tábora i brutální potlačení vzpoury sovětskými vojáky. Fakta o vzpourách v táborech po Stalinově smrti v roce 1953 byla dlouho utajována a svědectví Waltera Ciszka patří k nemnohým vyváženým svědectvím o tehdejších událostech.
Cizskovo vyprávění nemá vyvolat senzaci, ani heroizovat vlastní skutky či utrpení. Jedná se o vyrovnaný, dynamický popis událostí od dětství až po návrat do Ameriky v roce 1963. Jeho osvobození přitom bylo vysoce spektakulární – americká vláda ho vyměnila za sovětského agenta.
Radka Rubilina. Autorská nekrácená verze recenze, která vyšla v Hospodářských novinách 18. 8. 2014 pod názvem Američan Ciszek líčí Rusko bez Boha a vzpory v lágrech