Radka Rubilina: Kamenná symfonie za slepičí smrt. Arménie, 2. 12. 2013
Nelze si jich nevšimnout už v samotném hlavním městě, naprosto nevhodném pro jízdu na kole, a to nejen kvůli temperamentním řidičům aut a náklaďáků. Především kvůli proláklinám, strmým údolím a skalním stěnám, kterými je město doslova rozerváno na kusy.
Za městem pak jejich četnost bere dech. Cesty se zařezávají do strmých údolí, milovníci serpentýn si mohou užívat bláznivou jízdu bez svodidel, výstražných cedulí a často i bez asfaltu. Jsou všude kolem; pokryly pole, louky - vznikla tak polopoušť: neúrodná a vyžehlá sluncem, že i prašná země přebírá jejich temnou, ponurou barvu.
Kámen – to je pro Armény symbol víry, pevnosti a obrany. Jsou rezervovaní a uzavření do sebe, pevní ve svém nelehkém historickém údělu. Pokud někde na světě promlouvá kámen, pak mějte uši připravené právě tady. V klášteře Godhard, vytesaném ve skále, kámen snad i dýchá. Není v něm jediná malba, která by barvu kamene rozředila. Zdobení je vyryto přímo ve skále, ornamenty vystupují ze stěn a osvětluje je jen mihotavé světlo svící. Ke klášteru vede údolí, kterému se tu říká Kamenná symfonie, kolem kroutící se říčky stojí nekonečné řady čedičových varhanních píšťal, hraje na ně jen vítr a rozeznívá je překvapené oko poutníkovo.
„Kdo v těch dírách ve skalách žije, maminko?“ Zeptal se mě chlapec. „Poustevníci.“ „A proč, maminko?“ „Když si potřebuješ o něčem popřemýšlet, přijdeš sem, do kamene, tady spíš, tady se modlíš, tady přemýšlíš. A pak jdeš zase mezi lidi.“ Držím chlapce za ruku a pozoruju, jak paní v koženém kabátě přetáhla slepici přes hlavu sáček a pak špinavý šátek. Slepičí tělo už viselo bez pohybu, a tak paní tupým nožem odřezávala dlouho jeden pařát po druhém. Stály s ní dvě mladší dívky v kozačkách a v kožíšcích, bavily se, probíraly své plány na nedělní den.
Z chrámu se donesl zpěv, začala mše. Dnes budou mniši obědvat kuřecí vývar, uvařený laskavou ženskou rukou.