Radka Bzonková: Výlet po ruském vesmíru - recenze na knihu Tomáše Glance Souostroví Rusko (Hospodářské noviny, 30.5. 2012)
Už jste byli od rozpadu Sovětského svazu v Rusku? Obecně platí, že kolik je cestovatelů po Rusku, tolik názorů existuje na to, co tam viděli. Tuto nesourodost v pozorování zachytil rusista Tomáš Glanc v knize Souostroví Rusko. Již samotný název „Souostroví“ napovídá, že se v případě ruské kultury jedná o různé světy, které se často jen vzdáleně dotýkají. Tomáš Glanc využil stejného názvu jako kdysi Alexandr Solženicyn, když své objemné svědectví o ruských pracovně-nápravných lágrech nazval „Souostroví Gulag“. Oba autoři se snaží zachytit ve svém popisovaném fenoménu nejvýraznější tendence, i když si jsou vědomi, že ruská kultura, stejně jako ruské lágry, jsou téma široké, nevyčerpatelné a stěží obsažitelné v jedné knize.
Mnohohlasá kniha
Glanc zvolil oproti Solženicynovu jednohlasému vyprávění metodu opublikovaných rozhovorů. V knize jsou tak zachyceny specifické a bezprostřední názory sedmnácti ruských umělců a umělkyň, doplněné o kvalitní studie ke každému z autorů. Tyto studie jsou často překvapivější než samotný rozhovor: dávají autorovo dílo do širších souvislostí, nahlíží jeho dílo jak očima kritiků, tak očima obdivovatelů, nabízí zajímavé interpretace.
K některým uměleckým činům je jich skutečně zapotřebí. Když se například Oleg Kulik (jeden z hrdinů knihy Tomáše Glance) ponoří v mnišské kutně v říjnovém chladu do obrovského akvária na rušné moskevské ulici a čte pod vodou rybám slovo boží, může se náhodný kolemjdoucí či náhodný český čtenář cítit zaskočen. Ale o to často v umění jde. Kniha Tomáše Glance nabízí klíč k pochopení i těchto radikálních performancí, především ve vztahu k ruské zběsilé a příliš rychle se měnící životní realitě.
Hranice veřejného prostoru
S reakcí umělce na rychlou transformaci společnosti souvisí jedna z nejzajímavějších vrstev celé knihy. V mnoha příspěvcích se odhaluje vzrušující svědectví o tom, jak se v Rusku formoval veřejný prostor. Nejedná se o to, co veřejný prostor snese, ale spíše jaká témata je v něm možné v Rusku vyjádřit.
Například kostel. Má církev a svatostánek zůstat tabu pro umělecké vyjádření? Nebo má naopak umění atakovat i víru či církev? Umění se snaží poukázat na společenský problém každého věřícího i nevěřícího ruského občana: Jak se chovat k církvi, které byla na jedné straně za stalinismu téměř zdecimována, a která na druhé straně nyní v mnoha politických otázkách slouží jako pomocná ruka státu? V Rusku se již stalo tradicí, že fanatičtí pravoslavní věřící rozbíjejí umělecké výstavy, že kurátoři těchto výstav pak čelí několikaletým trestům, že bývají vyhozeni z pracovního místa. Naopak mnoho umělců se vyjadřuje i víře a duchovnosti:
Umělec Alexandr Breněr například v roce 1994 na veřejné výstavě okomentoval performativním způsobem novou výstavbu hlavního pravoslavného kostela ruské carské říše, Chrámu Krista Spasitele, který byl zbořen bolševiky a znovu vystavěn v devadesátých letech z peněz ruských oligarchů. Před zahájením stavebních prací na sakrální stavbě, na místě bývaléh oplaveckého bazénu, Breněr onanoval a symbolicky tak oplodňoval ruskou státní duchovnost. Pobouření z řad církve bylo obrovské. Nebo se vraťme k Olegu Kuligovi, čtoucímu rybám evangelium – jeho čin je v souřadnicích ruské pravoslavné církve, kázající svým věřícím o správnosti volby toho či jiného politického činitele, možná srozumitelnější.
Bouřliváci jako Breněr či Kulik využívají pro své vyjadřování především nahé tělo. Umělec, který si říká Mamyšev-Monroe, naopak používá metodu překrývání a maskování svého těla - neustále mění převleky a líčidla, v nichž se nechává fotit a vystavovat. Tuto praxi přitom začal už na vojně za dob Sovětského svazu. Z vojny putoval přímo do blázince, protože velitel našel na stole fotky Mamyševa převlečeného za Marylin Monroe a neuměl si je vysvětlit jinak, než jako psychickou nemoc. Po rozpadu Sovětského svazu vzal Mamyšev útokem ulice měst. Uspořádal výstavu obřích billboardů na moskevské ulici Jakymanka, na nichž je převtělen do různých známých postav, jako třeba Kristus či Hitler. Na svém obličeji a těle, které se díky neustále měnícím mediálním obrazům stává veřejným prostorem, analyzuje povrchní realitu celebrit a známých osobností, zkoumá, proč některým obrazům o člověku věříme, a jiným ne. Proč zrovna tato mediální podobenství působí tak subjektivně a krásně, když jsou přitom tak uměle vytvořena.
Jiní představitelé Glancovy knihy modelují veřejný prostor třeba architektonicky. Pavel Pepperštějn, který žil mimochodem dlouho v Praze, řeší na výstavě z roku 2007 dávnověké rivalství mezi dvěma historickými hlavními městy ruské říše – Petroradem a Moskvou. Navrhuje založit nové hlavní město někde uprostřed mezi nimi. Pro jeho výstavbu vytvořil krásné suprematistické koncepce vznášejících se budov a umělých oblaků, v nichž navazuje na ruskou avantgardu dvacátých let dvacátého století. Spolu s městem vytváří i „nacionální suprematismus“, v němž formuluje jedinečnost Ruska, které se nerozplyne v globalizované budoucnosti zeměkoule. Tento snový projekt, zcela v duchu jeho tzv. psychedelického realismu, můžeme do skutečného veřejného prostoru nepočítat a nechat ho v oblasti čistě uměleckých koncepcí. Ale na druhou stranu to není tak dávno, co se prezident Kazachstánu rozhodl přesunout hlavní město několik set kilometrů severněji a v roce 1997 zde nechal uprostřed polopouště vybudovat nové hlavní město se zlatými kopulemi a fontánami, umělým zavlažování a všeobecnou klimatizací. Z letadla toto město vypadá jako nefalšovaná fata morgána.
Nervový uzel
Kniha Tomáše Glance překvapivě jasně ukazuje, jak se umění bytostně dotýká ruské reality a společnosti. Že v něm převládá snaha dobrat se skutečnosti, ne se od ní odvracet, utíkat do bájných světů a modelů života. To se děje i v případě vysoce stylizovaných, konceptuálních děl, například s knihou Vladimira Sorokina – Deň opričnika (česky: Gosudarův den aneb Opričnikův den, 2009). Sorokin napsal knihu o ruské budoucnosti, která nápadně připomíná středověkou ruskou minulost. Ukázalo se, že se mu tak podařilo hluboce vystihnout ruskou současnost. To vše dost komplikovaným uměleckým jazykem, který je však za současné situace v Rusku dobře srozumitelný. Nejedná se o žádnou politickou satiru, nýbrž o čistou, vykonstruovanou fikci. V knize Tomáše Glance dostal Sorokin otázku, co si myslí o tom, že politik Daniel Cohn-Bendit o jeho knize mluvil na zasedání evropského parlamentu a Boris Berezovský, bývalý oligarcha a dnes emigrant v Londýně, citoval z románu Opričnikův den ve svém otevřeném dopise Putinovi. Sorokin odpovídá s přesností sobě vlastní: „Že jsem se tou knihou dotkl nervového uzlu.“
Každý z medailonů v knize Tomáše Glance zprostředkovává nějaký specifický způsob, jak se uměleckými prostředky dotýkat skutečnosti. Autor si nejspíš vzal k srdci poetiku básnířky Jeleny Fonajlovové, která se svými básněmi snaží „štípnout do ruky a ujistit se, že to, co žiju, je pravé“. Kniha představuje velmi dobrodružnou výpravu po současném ruském světě, který tak trochu připomíná divadlo, jindy film nebo špatně napsaný scénář. Každopádně se v případě ruské kultury jedná o svébytný vesmír, jehož výklad nám Tomáš Glanc nabízí.
Radka Bzonková, rusistka
tento text je autorskou, nekrácenou a neupravovanou verzí recenze Radka Bzonková: Rusko jako umělecká performance, Hospodářské noviny, 30.května 2012. S. 13. Tato zkrácená verze je přístupná čtenářům, kteří mají k internetové verzi Hospodářských novin heslo.