Radka Bzonková: Revoluční pseudonaděje Che Guevary - o mládežnické organizaci "Průlom" (Прорыв) v Podněstří, 2007
Při vjezdu do Tiraspolu, na plácku, který vzdáleně připomínal náměstí, unaveně skandovala hrstka mládeže a zvadle mávala prapory - bylo vidět, že se politický meeting blíží ke konci. V hotelu, jednom ze tří, v němž se v hlavním městě Podněsterské Moldavské republiky můžou ubytovat cizinci, byl v televizi k mání jediný program – ruský „Pervyj kanal“. V něm se donekonečna opakovaly záběry jásajících davů, ruských válečných veteránů a starých babiček, zasypaných květy.
Mládežníci v Podněstří
Bylo 12. června 2007 a slavil se Den Ruska. Podněstří, malý kousek země „nikoho“ mezi Moldavskem a Ukrajinou, slavil taky. Na centrální ulici hlavního města Tiraspolu postávali aktivisté hnutí „Průlom!“ (Прорыв!), věrné kopie ruského prokremelského mládežnického hnutí „Naši“ (Наши). „Průlom!“ podporuje místního „prezidenta“ Igora Smirnova a jeho politiku. Mládežníci ovšem oproti svým ruským kolegům zvolili dost originální symboliku. V centru hlavního města visí na jedné z budov, v štábu hnutí, veliké žluté plakáty. Na nich se sveřepě tváří portrét Che Guevary namalovaný černou barvou. Nad vchodem se skví nápis „Vysoká škola politického vůdcovství“.
Více fotografií z Podněstří - zde.
Žluté prapory s Che Guevarou vlají na demonstracích, na sportovních dnech, při odhalování památníků. Hnutí pracuje na objednávku místní politické špičky. Když se někde nedostává demonstrantů nebo naopak donašečů a často i provokatérů – aktivisté hnutí „Průlom!“ jsou připraveni k akci. Zformovali se v roce 2005 a jejich zakládající dokument začíná prohlášením: „‘Průlom!‘ jako úder hromu, jako vědro ledové vody, jako nikým nečekaná lavina donutil pohlédnout okolní svět novýma očima na podněsterskou mládež!“ Okolní svět však o podněsterské mládeži neví zhola nic.
Izolovaný kus Moldavska
Mezinárodní společenství samostatnost Podněsterské Moldavské republiky nikdy neuznalo, Moldavsko chápe Podněstří jako přirozenou součást země. Pro Moldavany žádná hranice neexistuje. Ale ona existuje, i patnáct let po ozbrojeném konfliktu. Stejně jako podněsterské cestovní pasy, neplatné nikde ve světě, podněsterské banky, s nimiž nikdo oficiálně neobchoduje, či podněsterské ruble, které vám žádná směnárna na celém světě nevymění.
A tak se v nejchudší zemi Evropy – v Moldavsku, nachází izolovaný a ještě chudší kus země – Podněstří. Ze sedmi set tisícového obyvatelstva v roce 1992 zbylo v regionu necelých čtyři sta padesát tisíc. Kdo mohl, odjel za prací do Evropy nebo do Ruska. V zemi zůstaly jen děti, jejich přestárlí prarodiče, prezident Smirnov, vojáci, všudypřítomná tajná policie a mládežnické hnutí „Průlom!“.
Horké léto roku 1992
Atmosféru země dobře vystihuje již zmíněná ustavující deklarace mladých aktivistů: „Naši otcové a starší bratři bojovali se zbraněmi v zákopech, aby ubránili právo na život v této blahodárné zemi. Ano, byli jsme tehdy ještě děti, ale již tehdy jsme byli prosyceni duchem svobody, revoluční romantikou a obětavostí.“ Ozbrojený konflikt mezi Moldavskem a Podněstřím proběhl v roce 1992. V Podněstří byl koncentrován veškerý moldavský průmysl, a tak není divu, že Moldavané vyhlášení samostatnosti Podněsterské Moldavské republiky v roce 1991 nepřijali s nadšením. Problém byl v tom, že moldavské území na „levém břehu Dněstru“ (Podněstří) bylo již od konce druhé světové války „střelnicí Sovětského svazu“, tedy obrovským arzenálem sovětské bojové techniky. Sovětský svaz nechal v klíčovém okamžiku vojenské sklady a munici k dispozici podněsterské armádě. Občanská válka tak během léta 1992 přerostla v krvavý a tvrdý konflikt. Nejednalo se zde přitom o řešení národnostních problémů, jak tomu bylo na většině postsovětských území, ale o umanutost bývalého předsedy podněsterské komunistické Nejvyšší rady Igora Smirnova, jenž zatoužil po prezidentování.
Svoboda a revoluční romantika
„Svoboda“ z mládežnické deklarace znamená v podněsterském slovníku samostatnost. I když ji ve skutečnosti Podněsterci již patnáct let mají, formálně jim stále chybí – žádná země světa je neuznává jako samostatný stát. Podněsterská propaganda se snaží přesvědčovat obyvatelstvo o nutnosti připojení k Rusku. Ale jak připojit k Rusku území, ležící mezi Moldavskem a Ukrajinou? Koncept „druhého Kaliningradu“ Rusové odmítají a Podněstří tak zůstává i nadále ve vlastně vyrobené izolaci. Pod pojmem „revoluční romantika“ chápou mladí Podněsterci ozbrojený konflikt. Pod slovem „obětavost“ – následování místních pohlavárů až do zákopů. Takové vlastenectví je v dětech posilováno od nejútlejšího věku. Školáci navštěvují pravidelně tzv. muzea války v každém větším městě. Dívají se v nich na fotky zkrvavených těl, odervaných končetin, mrtvých žen a dětí. Nápisy přesně říkají, kde hledat pravdu. Na jedné straně jsou „moldavští okupanti“, na druhé „podněsterští hrdinové“. Učebnice dějepisu v základních školách vypadají jako útržky z hororu, vesele ilustrovaná je jen Ústava Podněsterské Moldavské republiky pro děti, která je, podobně jako ta Stalinova z roku 1936, jednou z nejdemokratičtějších na světě.
Kam za inspirací?
Region se nachází v izolaci již patnáct let a pro mladé lidi je stále těžší orientovat se v dané situaci. Jasnou ideologii jim předkládá hnutí „Průlom!“ Nabízí jim vzdělání, uplatnění, pro vyvolené i studium v zahraničí. Aktivity jejich lídra Dmitrije Soina by sice zasluhovaly samostatný článek, protože se jedná o muže, kterého hledá Interpol, ale to na věci nic nemění. V zemi, která již více než patnáct let trpí izolací od okolního světa, je hlasitá ideologie Dmitrije Soina jedním z mála vodítek, podle kterých se současná mládež může orientovat.. Není proto divu, že je tato, dnes již politická strana pro mladé, tak úspěšná ve verbování nových rekrutů.