Premiéra v lese (Bělorusko), Radka Bzonková
Kamarád nám slíbil premiéru nové hry „zakázaného“ divadla v jednom rodinném domku kdesi na okraji města. Než jsme se autobusem dostali na určené místo, zpozdili jsme se o víc než půl hodiny. Kamarád už nečekal. V půl šesté ráno nám však zavolal, že na včerejší premiéru vtrhla speciální policejní jednotka a celé divadlo – herce i publikum – zatkla a odvezla na nejbližší policejní stanici. A že už jsou všichni venku a dnes to s premiérou určitě vyjde – jen ať sledujeme instrukce. Mžourali jsme do ranních ulic Minsku: Tak tohle je Bělorusko.
Proč je ta podlaha černá?
„Všichni se posadili na zem a čekali začátek představení,“ vyprávěla nám na druhý den události předešlé noci ještě nevyspalá ředitelka divadla Natálie, „na improvizované scéně vystoupil francouzský režisér Christian Benedetti, který s našimi běloruskými herci nastudoval hru britského dramatika Edwarda Bonda 11 košil. Řekl pár slov a popřál všem, ať se jim představení líbí. Pak zhaslo světlo. Když se reflektory rozsvítily, na jevišti stál příslušník speciální policejní jednotky OMON, celý v černém a se zbraní. Publikum se začalo smát a jen já, herci a režisér jsme věděli, že tenhle začátek do hry nepatří... Pořádně jsem znervózněla. Ale když ta tajemná postava pronesla dvě první věty, musela jsem se začít smát s ostatními. Policista na scéně totiž řekl: ‘Co se to tu děje?‘ A po chvilce mlčení: ‘Proč je ta podlaha černá?‘“
Nemáme kde hrát
Divadlo, které Natálie založila s divadelním režisérem Nikolajem, se jmenuje Svobodné. Tvoří ho herci, které jednoho po druhém vyhodili ze státních divadel. Hrají už dva roky a stále řeší stejnou otázku: Kde hrát? Po představení Svobodného divadla v kavárnách či restauracích se tyto podniky na čísi příkaz zavřely, když začali vystupovat na ulici, hned se k nim seběhli policisté a hru jim přerušili. Nezbývá jim proto nic jiného, než pořádat tzv. kvartirniki. Jedná se o domácí představení, herci vystupují v největší místnosti bytu či domu, popřípadě někde na zahradě. Publikum tvoří známí známých. Dostat se na takový kvartirnik patří v Bělorusku k velkému zážitku, ne vždy je totiž snadné získat včas a přesné informace. Nakonec, to jsme na vlastní kůži poznali i my.
Policie zmařila premiéru hry 11 košil v opuštěném domě za městem. Na této soukromé akci zatkli a převezli na nejbližší policejní stanici šedesát lidí. „Takováhle překažená premiéra není v Bělorusku nic neobvyklého,“ řekl nám o den později na jedné rozkvetlé louce kousek od Minsku kunsthistorik Maxim Žbanov, „běloruské umění je už dávno rozdělené na oficiální a neoficiální. Už dávno taky existují seznamy nedovolených muzikantů, jedním telefonátem se u nás ruší koncerty, představení, zavírají se kavárny. Do výstavních síní spoustu výtvarníků ani nepustí...“
Diplomatické taxi
Na nově naplánovanou premiéru hry jsme se nakonec dostali značně konspirativním způsobem. Během dne náš kamarád akci několikrát odvolal a pak zase potvrdil. Ukázalo se, že plánovaný autobus s diváky nakonec nikam nepojede, protože francouzská ambasáda dostala od běloruské policie neformální varování: pokud bude Svobodné divadlo organizovat přívoz a odvoz pro diváky, budou všichni po cestě zatčeni. Vedení divadla se proto rozhodlo neriskovat svobodou svých diváků. V poledne jsme náhodou potkali nejmenovaného představitele diplomatické mise v Bělorusku a ten nám mezi řečí klidně oznámil, že on se na novou premiéru chystá jet autem a že nás klidně vezme s sebou.
Souhlasili jsme a v pozdním odpoledni vyrazili kryti diplomatickou značkou asi čtyřicet kilometrů za Minsk, kde na jedné vesnické usedlosti uprostřed lesa mělo představení probíhat. Když jsme odbočili z dálnice a neznačenou cestou se pomalu posouvali dál, uviděli jsme místního člověka a přeptali se, jedeme-li správně. „Ale jó,“ povídá, „furt rovně, a pak odbočte tam, co stojí policajti“. Z čehož jsme pochopili, že už jsme očekáváni.
Před hloučkem policistů, blokujícím odbočku k usedlosti, se zrovna otáčelo černé auto. Zastavili jsme a počkali, až k nám dojede. Seděl v něm Aljaksandr Milinkevič – opoziční kandidát na běloruského prezidenta ve volbách roku 2006. „Víte, co nám řekli?“, povídá. Zakroutili jsme hlavou. „Že je ta cesta k usedlosti zaminovaná a tak nás tam nemůžou pustit!“ Toto vysvětlení ve všech vzbudilo veselí. A nejvíc se jím nadchnul pan diplomat. Naložil k nám do auta ještě jednu běloruskou studentku, kterou kdosi mezitím přivezl, vyložil a při pohledu na policisty zase rychle odjel. Pak řekl něco o tom, že teď uvidíme „diplomatické taxi“ a rozjel se směrem k policistům. Příslušníci při pohledu na průkaz diplomata značně znervózněli a po krátkém zaváhání auto pustili. Diplomatům miny asi ublížit nemohou. Za námi projely další tři vozy a policisté své hlídkování na odbočce vzdali. Byli jsme na místě.
Podnikatelské baroko na kraji lesa
Dům, u kterého jsme zaparkovali, připomínal starou vesnickou chalupu na kraji lesa, přestavěnou ovšem ve stylu podnikatelského baroka. Vchody tvořily oblouky a sloupy, po stěnách se vily umělohmotné květiny. Přestavba však ještě evidentně neskončila, protože místo balkónu se nad vchodem tyčilo lešení sbité halabala z dřevěných desek.
Poněkud nás překvapilo, když všichni, kdo přijeli za námi, začali přát na zápraží domu „ženichovi a nevěstě“. „To je kvůli sousedům,“ šeptla mi do ucha Natálie mezi objímáním „novomanželů“, „máme to tu nahlášený jako oslavu svatby“. A uvnitř dvora, před kůlnou, už se na zem natahovala tmavá látka, která představovala jeviště. Za půl hodiny se na dvoře sešlo asi padesát lidí. Pak před vraty prudce zabrzdil moskvič a z něj vystoupili dva policisté, jedna policistka a jeden tajný agent s býčí šíjí. „My tu slavíme, svatbu, víte?“ Vítali je všichni sborově.
Policisté trochu vyděšeně hleděli na popíjející a usmívající se individua a poté nás všechny požádali, abychom předložili občanské průkazy a pasy z důvodu evidence osob na této oslavě. „Mně znáte i bez občanky,“ řekl policistovi pan Milinkevič a policisté ho nechali na pokoji. My, dva náhodní účastníci z České republiky, jsme ledabyle přecházeli z domu na zahradu, kolem vypuštěného bazénu k jevišti a kolem uměle vybudovaného jezírka pro čolky zase zpátky, takže jsme se evidenci šťastně vyhnuli.
Běloruská tabu
„A co protirežimního hrajete, že po vás tak jdou?“ Zeptala jsem se po těchto obstrukcích Natálie. „Nabádáte ke svržení běloruského prezidenta nebo co?“ „Ale kdepak,“ odpověděla, „náš projekt je kulturně-sociální, vybrali jsme si několik tabu běloruské společnosti a o nich hrajeme hry. Říkáme tomu „aktuální umění“. Tahle naše metoda je založená na vyprávění osobní historie nebo vzpomínek. Snažíme se reagovat na to, co se děje ve společnosti, mezi lidma.“ „A jaké máte v Bělorusku tabu?“ Zajímalo mě. „Jednou jsme to spočítali a vyšlo nám 21 zamlčovaných témat. Tabu je u nás skoro všechno. Sex i Druhá světová válka, náboženství, černobylská katastrofa, političtí vězni, nedůstojné stáří a tak dál. O tom všem se u nás nesmí mluvit ani psát, ani hrát.“ Nataša posmutněle pokývala hlavou. „Chystáme teď sérii představení o těchhle věcech, bude se to jmenovat Zóna mlčení. Mrzí mě, že premiéra bude muset být v zahraničí, v dubnu 2008 na divadelním festivalu v Thessaloniki. Tady by to zas dopadlo tak jako včera...“
Kalašnikov plný vodky
Začátek představení probíhal podobně jako předešlý den. Vystoupil francouzský režisér, řekl několik slov a popřál všem, ať se jim hra líbí. Poté zavládlo krátké ticho, načež vyskočil na pódium jeden z herců a předal francouzskému režiséru velkou láhev vodky v podobě kalašnikova – na památku první, překažené, premiéry. A poté už mohla hra 11 košil začít. Seděli jsme na lavičkách a na karimatkách, pomalu se stmívalo a my přes tři hodiny sledovali dvě divadelní hry. Žádné komando už nepřijelo, a nikdo nás, kromě padajícího soumraku, nerušil. Jen asi tak v desáté minutě první hry jsme zpozorovali divokou pantomimu jednoho z herců za jevištěm, tedy ve vrátkách kůlny. Ukazoval prsty cosi jako brýle kolem očí a pořád jimi kroutil. Chvíli jsem přemýšlela, co to má znamenat, ale pak se koukla do lesa za kůlnou a vše jsem pochopila. V křoví se schovávali naši známí policisté a natáčeli nás na videokameru. Na posedu pak trůnil šéf v placaté čepici a rozdával neslyšně rukama příkazy.
Správná reakce
Nikdo z příslušníků už ale nepřišel a nepřerušil nám představení, ani pravou ruskou saunu, ve které po konci představení seděli herci i publikum a hromadně popíjeli vodku. Přesně v deset večer ztichla hudba, zhaslo se světlo na terase a auta se jedno po druhém potichu začala rozjíždět. „Kdyby se tu něco dělo i po desáté,“ vysvětlil mi autor nejznámější hry Svobodného divadla Džínová generace Nikolaj Chalezin, „zabásli by nás pro rušení nočního klidu.“ Zamávali jsme si přes okýnko auta, vyjeli „diplomatickým taxíkem“ zpět do Minska a v autě mi běloruský režisér divadla Vladimír Ščerbaň povídá: „Minulý rok jsme se potkali s panem Havlem. Ten nám poradil, ať se na to, co se teď děje v Bělorusku, díváme s ironií. Bereme to tak skoro všichni. Včera, když nás přišli zatknout, tak se na ně všichni ze scény i z publika smáli. Já myslím, že taková reakce je správná.“
fotografie z Běloruska jsou k nahlédnutí zde.
2008 (Reportáž byla opublikována v Reflexu)