Radka Bzonková: Pevnost v krizi - o Podněstří a jeho vnitřním nepříteli, 2009
Podněsterská Moldavská republika – separátní a mezinárodně neuznaná část Moldavska - je sevřena třemi hlídacími pásmy. Každý pasažér v autobusu musí nejdřív projít pasovou kontrolou moldavských celníků. Poté je třeba projet kolem bezpečnostních postů ruské armády, kdy do oken autobusů míří hlavně tanků. Nakonec mohou cizince zdržet smrtelně vážně se tvářící podněsterští celníci i na několik hodin. Podněstří připomíná zvnějšku pevnost, která se drží na policejní či vojenské síle a pevných korupčních vazbách ve vyšších patrech politické elity. Tato pevnost má ale čím dál tím víc trhlin.
Obklíčená pevnost
Podněstří již od ozbrojeného konfliktu s Moldavskem v létě 1992 staví opodstatnění své nelegální existence na koncepci „obklíčené pevnosti“. Z geopolitického hlediska tvoří Podněstří skutečně malý ostrůvek podél řeky Dněstr, který plně ovlivňuje ruská politika a kultura. Ze západu je jeho nejbližší soused Moldavsko, lavírující mezí přísliby Evropské unii a Rusku. Z východu je jeho sousedem Ukrajina, která opakovaně klepe na dveře Severoatlantické aliance. Pololegální Podněstří je pro Rusko výhodný spojenec, ležící sto kilometrů od hranic s EU a o jeho samostatnost nijak zvlášť neusiluje. To se nakonec potvrdilo i po rusko-gruzínské válce v srpnu 2008, kdy Rusko uznalo nezávislost Jižní Osetie i Abcházie, a Podněstří zůstalo nepovšimnuto.
Vnější nepřítel
Podle ideologie, kterou tvoří a hlásá podněsterské politické vedení v čele s prezidentem Igorem Smirovem, je Podněstří ohroženo „zvnějšku“ i „zevnitř“. Tato staronová koncepce připomíná sovětskou ideologii Brežněvova období, kdy se SSSR vydal ke studené válce, média hlásala stav vnějšího ohrožení a nutnost zbrojení. Podněstří nemá ekonomický potenciál, aby vyhlašoval závody ve zbrojení, v roce 1992 však vedení státu zdědilo sovětské arsenály vojenských zbraní. Těmi strašilo sousedy více než deset let a zbraně postupně rozprodávalo. Nyní ale tento strašák v podobě vojenské techniky zmizel – inspektoři mezinárodních misí konstatovali, že sklady jsou téměř prázdné.
O to víc se vyostřila rétorika proti západním zemím v podněsterských médiích, hlavně proti EU a USA. Tyto země tvoří v podněsterské ideologii cosi jako odvrácenou stranu měsíce, nutnou k přirovnání světlé „ruské cestě k demokracii“ a ruské kultuře. V tržním obchodu a ekonomice tato rétorika neplatí, dva největší podněsterské závody (cementárna a ocelárna) vyvážejí přes polovinu své produkce do zemí EU a USA. V podněsterských médiích či společnosti je však zmínka o pozitivním vlivu euroamerické kultury nepřípustná.
Zkušenost s „nepřátelskou Amerikou“ má například Oxana. Vede malou neziskovou organizaci, vybudovala pro děti klubovnu a miniaturní tělocvičnu. „Jde o to, aby po škole nefetovali, ale přišli si sem hrát nebo kopat do balónu,“ vysvětluje Oxana a pouští mě dál. V chodbě zakopáváme o hromadu letáků: „Chraň se před virem HIV!“ stojí na nich a následuje pár užitečných rad, jak na to. „Podívej,“ říká mi hned Oxana, „tohle jsem chtěla rozdávat na všech místních středních školách. Víš, co je tu nemocných virem HIV? Ale pěkně jsem narazila. Tiskárnu mi zaplatil americký donor. Abych splnila podmínky grantu, dala jsem jejich logo na zadní stránku.“ Oxana smutně odhodila leták k ostatním a povzdechla si. „V první škole mi leták zabavil ředitel a odnesl ho na policii. Za pár dní si mě pozvali na výslech a řekli, ať nešířím americkou propagandu, jinak mi zavřou organizaci.“ Letáky tak zůstaly definitivně zamčené v úzké chodbičce baráku na spadnutí.
Jako vnější nepřítel je také označováno Moldavsko. Kvůli jazykovým třenicím proběhl na hranicích v roce 1992 dokonce krvavý ozbrojený konflikt. „Chtěli z nás nadělat Moldavany, chtěli, aby odtud úplně zmizela ruština,“ vzpomíná i po letech rozčileně Dina, učitelka na střední škole. Na počátku devadesátých let Moldavsko (včetně Podněstří) skutečně procházelo vlnou nacionalizace, podobně jako ji jiné postsovětské státy. V současné době jazyková problematika hraje v každodenním životě Moldavska mnohem menší roli. V hlavním městě Moldavska – Kišiněvě – dnes žije více Rusů než v celém Podněstří. A naopak, největší národnostní menšinu v Podněstří tvoří Moldavané – celých 32%. V Moldavsku, stejně jako v Podněstří, si taxík nebo oběd objednáváte rusky, lidé plynule přecházejí z moldavštiny do ruštiny a naopak.
V podněsterské státní rétorice však Moldavané stále představují „národnostní nebezpečí“. Na dovoz moldavského zboží do Podněstří bylo uvaleno stoprocentní clo, více než deset let se nebylo možné dovolat z moldavského mobilu na podněsterský, mezi oběma zeměmi je už od roku 1992 přerušeno vlakové spojení.
Marie, učitelka na jedné ze čtyř moldavských škol na území Podněstří, popisuje fungování moldasvké školy jako každodenní boj: „V roce 2004 nám zabavili budovu. Tři měsíce jsme se učili v parku a první týden, než nás odtamtud vyhnala policie, i na schodech radnice.“ Marie nakonec vysoudila pro školu novou budovu – daleko za městem a v havarijním stavu. Nejdříve školu opravovali společně s rodiči školáků, na opravu střechy a podlah se jí podařilo najít peníze od zahraničních donorů. „Jsme tady jako ve vězení, byli by nejraději, kdyby nás vyhnali a Podněstří tak bylo konečně ‚čisté‘. A přitom je moldavština jedním z oficiálních podněsterských státních jazyků! Podněsterská ústava a náš reálný život jsou dva odlišné světy.“ Dodává s povzdechem.
Vnitřní nepřítel
V Sovětském svazu byli v brežněvovském období označováni za vnitřního nepřítele disidenti. Disidenty, alternativní kulturu neboli tzv. Underground v Podněstří neexistuje. Částečně je to způsobeno tím, že Podněstří má otevřené hranice a kdokoliv může vycestovat. To také během existence Podněstří učinila více než polovina podněsterských obyvatel. Většina práceschopného obyvatelstva upřednostnila námezdní práci v Evropě nebo Rusku před podněsterskou chudobou a autoritativním režimem rodiny prezidenta Smirnova. Lidé produktivního věku, kteří v Podněstří zůstali, pracují především v armádě, policii a státních složkách.
Svobodné volby v Podněstří neexistují, prezidentský klan rozděluje vyšší posty a pokusy občanů o vlastní politickou iniciativu trestá velmi krutě. „Jako ředitelka naší školky jsem v roce 2005 založila iniciativní skupinu a zaregistrovali jsme našeho kandidáta na post starosty vesnice,“ vypráví Irina, která má celou přední řadu zubů zlatou. „Současný starosta zastrašoval mě i členy iniciativní skupiny, pak i místní obyvatelstvo.“ Starosta Irině několikrát doporučil, ať zanechá zbytečné starosti o politiku. Neposlechla a zažalovala starostu za falšování voleb. Vyhráli soud a volby v jejich vesnici se musely opakovat. Opět vyhrál tentýž člověk a Irina dostala ještě jedno vyrování. Pak se jednou večer vracela domů: „Někdo mě praštil vší silou po hlavě. Vzbudila jsem se spoutaná a s pytlem na hlavě. Ucítila jsem ostrou bolest v boku, kdosi do mě kopal. Trvalo to dlouho, ztrácela jsem vědomí a pak zas bolestí přicházela k sobě. Pak se jim asi zdálo, že je po mně. Stáhli mi pytel pod krkem provazem, abych se udusila. Byla v něm malá díra a ta mě zachránila.“
Irina přežila přepadení, při němž jí nezmizely z kapes peníze ani mobilní telefon. Skutálela se spoutaná z kopce a z posledních sil kopala do plotu jednoho z vesnických stavení. Zachránili ji. V nemocnici strávila dlouhé měsíce, během nich přišla o místo ředitelky mateřské školky. Půl roku po napadení dostala práci jen jako uklízečka a pracuje za 50 dolarů měsíčně.
Podněsterský režim se navenek tváří jako poněkud vyčpělá parodie Sovětského svazu, ale ke „vnitřním nepřátelům“ je nesmlouvavý. Narušování systému korupce a personální politiky prezidentského rodinného klanu se v Podněstří trestá brutálně a plošně. Výjimečnou situaci si v této situaci vydobyl snad jen protikandidát prezidenta Smirnova v prezidentských volbách v roce 2007 – Andrej Safonov. Založil opoziční noviny a právní centrum, které se zabývá porušováním lidských práv v Podněstří. V omezené míře se snaží upozorňovat alespoň na nejkřiklavější případy, noviny kritizují především ekonomickou politiku prezidentského klanu.
Co může změnit ekonomická krize
Status quo mezi Moldavskem a Podněstřím trvá již 17 let. V dubnu 2008 se po sedmi letech setkal prezident Moldavska Vladimir Voronin s podněsterským neuznaným prezidentem Igorem Smirnovem. Veřejnost očekávala s napětím výsledky schůzky, ale její závěr byl čistě deklarativní. V politické ani společenské rovině se v Podněstří vztah k Moldavsku téměř nezměnil.
Pod povrchem ovšem probíhají společenské procesy způsobené ekonomickou krizí a podněsterská státní moc je registruje. V jednom nedávných z pořadů, ilustrujících vojenskou sílu Podněstří, seděl prezident Smirnov v maskáčové uniformě na vršku kopce a společně s televizními kamerami pozoroval, jak se příslušníci policie a tajných služeb učí rozhánět dav lidí. Moderátor vychvaloval akceschopnost policie, ale diváci se nemohli ubránit pocitu, že je tenhle pořad varování všem, kdo by si usmyslel zorganizovat demonstraci nebo protestní pochod. Obavy podněsterských politiků jsou oprávněné, protože právě s tímto problémem bojuje v posledních měsících Rusko. Ekonomická krize dopadla masově na ruské občany teprve v listopadu a prosinci 2008 a zklamaní klienti začali útočit na zavřené banky, v nichž přišli o úspory. Ve Vladivostoku musela ruská vláda zvládnout dav tisíců protestantů, které popudilo zavedení nové daně. V Podněstří přibývá nezaměstnaných, dva největší podněsterské závody – ocelárna a cementárna – poslaly na neplacenou dovolenou polovinu zaměstnanců. K nim se přidávají námezdní pracující, kteří v Evropě ztratili práci a vracejí se domů. Především gastarbeiteři již srovnávají podmínky života v Evropě a doma a nesouhlasí s daňovou zátěží podněsterských obyvatel či téměř nulovou starostí státu o občana. V Podněstří se v podstatě zhroutilo zdravotnictví, s vážným onemocněním jezdí všichni do nemocnic v moldavském hlavním městě Kišiněvě.
O Podněstří se také v posledním roce stále více zajímají velcí zahraniční donoři. Mladí lidé tak dostávají šanci pracovat v neziskovém prostoru, upozorňovat na problémy v podněsterské společnosti, nezáviset finančně na režimu a budovat svou kariéru.
To všechno může přinést změny v Podněstří, protože všechny tyto faktory nabízejí podněsterským občanům jiný pohled na jejich život, než jak to slyší dennodenně v televizi. Před třemi lety jsem se na vysoké právnické škole zeptala studentů, zda se cítí žít v „obsazené pevnosti“. Dvacet osm ze třiceti bylo přesvědčeno, že Podněstří čelí velkému nátlaku ze zahraničí a tento koncept je správný. Na podzim v roce 2008 již o tom bylo přesvědčeno jen deset z nich.
Radka Bzonková