Eduard Limonov: GUM (poéma) překlad Radka Bzonková

05.07.2012 13:54

úvodní poznámka překladatelky: GUM – "Gossudarstvennyj universal´nyj magazin" znamená česky Obchodní dům (RB)

 

Tam kde jsou kufry různých druhů

i černé i hnědé

i šedavé za osm puntíkaté

tam kde jsou nákupní tašky

za sedm rublů – modré kávové a černé

tam Parmazanovová a Tolokoncevová loupají očima

 

Tam si mladík Kalistratov vybírá tašku DOSAAF

šedou a s bílým nápisem

nosit ji bude na rameni

stojí čtyři osmdesát

 

Tam voják Mordajlov

koupil kufr za osm deset

a hned do něj zavřel

svůj nevelký kufřík

 

„To ste si udělal vlastně matrjošku“

řekla mu Všudybylová – všímavá stařenka

 

„Tak ňák“ řekl voják

 

Tlačili na ně zezadu

Drobnozubov z Tuly

a Bjeljakov ze Stěpaničeva

 

Přeludov z Leningradu

stál osaměle v davu

 

Nájezdníkovová poodešla

nádherná taková blondýnka

šla a tajně vzpomínala

na svého muže chlupatého

 

A tu to na ni přišlo…

Zastavila se

aby přečkala nával vášně

 

Do Nájezdníkovové narazil Portugalov

naschvál

tlouštík vrazil do

Nájezdníkovové a objal ji

jako kdyby padal

a štípl ji do boku

i když přes hrubý kabát

 

Joj co si to…? vykřikla

 

Ale on už šel dál

odpověděl

Postávají tu a chytají vrány nebo co!

 

Tam kde deštníky přelévají

barvy z jednoho na druhý

tam dlouho stojí Papuchov

milý hloupý směšný

s žlutou šálou na krku

tu a tam psal básně

a po večerech chodil

do domu kultury spojovatelů

 

Tvář Papuchova tichá je

přimhouřené jedno oko

let má kolem čtyřiceti

a vzrůst střední

 

Nějaká magie se ho zmocnila

nějaká na tomto místě

no a magie přešla

a Papuchov si pomyslel

že by si moh vybrat vodu po holení

Už se nejistě přehrabuje

očima v ohromných vitrínách

kde vystavili všem potřebné

mezi lampy

Převážně  zelené barvy tekutiny

Ve flakonech forem nejrůznějších

Kde je moje

ta moje

voda po holení

možná

tahle

to je ona

ne tamta

kde sakra

pro všechny tu vodu mají

a moji ne

No hleďme

kde jenom

nějak ji nevidím

nějak ji nemůžu najít

Tady je!

ne to není ona

tahle je za dva deset jmenuje se „Záře“

tamta je moje

ale ne není

tahle cizí stojí pět rublů

jmenuje se „Moskva“ flakon je plochý

Ach tady je můj maličký čtyřhranný

jmenuje se „Povzdech“

stojí třináct kopejek

 

mačkají se na Papuchova ti co zrovna přišli

Rackin dělník se svou ženou Frosjou mladou ženou

Celou rozporcovanou na buřtíkaté kousky

A v ohromném našikmo posazeném klobouku

 

Uhrovatý Šarikov vybírá vodu po holení

Koketní Nosikovová v kožichu

ale štíhlá a ostatním nepodobná

s napudrovaným nachmuřeným obličejem

vyžaduje a vyžaduje od Borkinovové

která je nemocná prodavačka

Ukažte mi tamto! Ukažte! Tohle!

No a nakonec Nosikovová pohrdavě odchází

tak jako tak nic nekoupila

A Borkinová jí do zad syčí „Krokodýlice!

Navlíkne si příšerné a červené rukavice po loket…“

Policista Obušňak vyholený a tuhý

Stojí pokyvuje obkrouhlým zátylkem

zbývají mu ještě tři hodiny

než odtud odejde domů

do jeho domu plného boršče

a dcera jeho nevlastní Culíkinovová

sedí za psacím stolem

řeší žerty aritmetiky

Žena jeho dívčího jména Bělinovová

sedí a hledí z okna

a vlasy si natřela jakousi mastnotou

 

V oddělení rukavic tam je tlačenice

Rukavice jarní za čtyři ruble

barvy kávové i červené i skořicové

zelené i černé v papíře

V téhle sezóně je v módě žlutá barva

kupuje se kupuje a prodavačky poletují

Jedna Kadeřávková druhá Bitovová

mezi sebou nepřátelství na nože

vždyť současný muž Bitovové

je bývalý ženich Kadeřávkové

Kadeřávková by i jed nalila

Natašce Bitovové do vody minerální

Kadeřávková je hubená a vysoká černovlasá

s dlouhým nosem

A Bitovová taková sportovní

a světlé vlasy nakrátko střižené

obepnutá sukní a košilí

a vše se u ní reliéfně dme

Kadeřávkovou oblečení neobepíná

„Dyť ona nosí krepovou sukni“

řekla mu před rokem

Vykašli se na tu Kadeřávkovou

krepová sukně – zahraniční zboží

se u nás v obchodě prodávalo všem

 

Teď poletují ve dvou

Přinášejí a odnášejí rukavice

Papírem barevným šustí

zpocené jak myši

 

Pomáhat jim přišla už

paní vedoucí – Ustlovová

nakadeřených loken jejích proudy se lijí

A bělma malinkých brýlí

neohrožené a kruté

Zkušeným pohybem ona

vše zvládá plavně

ani pot z ní nekape

„Železná kyčel“

jí mezi sebou říkají

 

„Pokladní Káti Dirižabljevové

nedávno umřel nejmladší syn“  

Ve druhém patře říkala uklízečka Hadrovová

šedé pracovnici mandlovny Tyčkovové

a víte jak?

myslíte si že spáchal sebevraždu že jo?

A kdepak. Někdo ho zavraždil…

Ve dvanáct v noci šel uličkou

Dívku svoji Irinu doprovázel

A matka mu kolikrát říkala

„Nikolko pozdě se nevracej!“

A on šel

a teď je mrtvý

A co ta holka?

Ta už byla doma šel od ní

a tu ho oni spatřili

a nožem pod srdce – pích ho!

A kdo to byl?

Studenti

Na stejné ulici bydlí

dva bratři Vaskinovové. Dvacet jim je

jeden na elektromechanickém

Druhý na škole. ale vyhodili ho…

všelijak se pak toulal po ulici…

Ale todle přece… krev. nožem

do cizích teplých střev

Kvůli té dívce mladé

jistě syna Káti zabili

 

Jo. Dívka je to pěkná

No ale ti dva teď půjdou ke zdi

Samo sebou. Plnoletí…

Milost ať od soudce nečekají…

 

Přichází Chladkinová – zmrzlinu

prodává a zvoní

všechny drobné v bílých kapsách pláště

O Nikolkovi zmarněném mluvíte?

no to ale taky nebyl panáček z cukru

Přišel sem za matinkou

a představte si –

Odešla jsem na tři minuty

nechala ho u stánku –

Nikolko postůj mi tady chvilku pohlídej to tu!

Vrátím se a nemám dva ruble –

Já nic nevzal! – a bylo

ze svýho jsem to doplácela

A říkají že ho nezabili nožem

ale zabili ho otvírákem

a neumřel u jejích dveří

A ke svému bytu neběžel

ale už u ní v ložnici

Ona kouká… Ach ubohé děvče

on u postele celý krvavý…

 

Tam kde jsou mužské obleky

tam bloumá stovka lidí

Jeden – Meščerov

padesát čtyři –

už je na čase aby našel svou velikost

I když je mu šestnáct let – je to chlap jak hora

 

Chlupatkov se svou ženou

zašmodrchaní do myšlenek o hadřících

 

Jeruzalimov s Jeruzalimovou

 přepychoví vykrmení v kožichu

 

Poklonová se sáňkami na rameni

a nákupní taškou v ruce

 

Karmenová s mladíkem Bystrovem

visí na jeho pravé ruce

A dovozové nemáte?

 

A prodavač válku zažil je lysý

za uchem tužku

a říká – Nejsou! Nejsou!

I když jsou a támhle visí

 

Ale jemu se tohle nelíbí

On je Sedmiklinov

On prokázal odvahu

i když samo sebou

nic jiného ve válce

prokázat nemohl

Buď dezertér nebo statečný vojín

jedno či druhé – střední cesty není

On si teď bůh ví proč pomyslel

že ten mladý nepůjde

do války rozkaz velitelský plnit

Třistakrát  hubit svůj mladý život

Na ruce mu mladá ženská visí

nóbl obleky očima vybírá

Ach Sedmiklinove – co vás to napadá

to je jen lepší oblečení

a vyšší vzrůst

Ach Sedmiklinove! Půjde

jak ovečka! A co mu zbývá…

Za mladým párem

nemladá podnájemnice

Ne tak se jí neříká

Ne. Vykonávaná funkce

Je u něj jako písařka

a jeden by řek i z lásky

kdyby nebrala za svoje

rozehřáté vnější tělo

ruble a ruble a dárky

Zrovna dneska Fjodor Ivanyč

její přítel a nadřízený

  • kráčejí a prohlížejí si zboží

pro ni i pro něj při jednom

A zítra Petr Stěpanyč

zve ji nejdřív do kina

a pak

kráčejí a prohlížejí si zboží

pro ni i pro něj při jednom

A ve středu s šoférem Vaskou

už úplně jen tak

leží na divanu

a milý – šeptá mu…

 

A co je komu do toho

ať i chlapec lásku pozná

a spojí příjemné

s užitečným

už v dávném starověku tohle radili

 

A tady jde hezounká hbitá

šikovně se prodírá

houštím syčícího lidu

K muži. k milovanému muži

daří se jí dopředu postupovat. Vždyť on

stojí před maďarským výrobkem

a mne jeho klopu

Kup ho miláčku! To teď letí!

Hnědá barva příjemná

a hodí se ti ke svrchníku

já ještě někde seženu vázanku

A on souhlasí.  Tak ho vezmem

Napište nám paragon– pane prodavateli!

Šu – šu – šu – kde je tužka – hotovo!

Platí se v kase nalevo – támhle…

 

Máňo! Dva ruble mi dej!

Hned hned! A nepotřebuješ tři?

 

Peníze drž pevně v ruce

do tašky je ani nedávej

z té je vytáhnou ani si nevšimneš…hrozná mačkanice

 

Kosťo! Možná že světle béžová

není úplně nejlepší barva!

Ničemu nerozumíš

do výplaty vydržíme

Bude co by dup

už za devatenáct dní

 

Péťa. Gennadij a Šura Alejnikovi

tiše a skromně stojí na různých místech haly

Obleky je nezajímají

kapsy je zajímají

Jsou docela dobře oblečení

Šurovi teď kdosi padl do oka. Šťouchl loktem Gennadije

Gennašo – koukni – šedý bobr

To je vono! Železný strejda s manželkou

a dceruška k zulíbání… - kryj mě zleva!

 

A krátce se zasmáli

jakoby náhodou se srazili s rodinkou

toho samého uctivého

šedého moudrého bobra

Ach velmi se omlouvám – s respektem

zubem zlatým předním

blýsknul Alejnikov fešácký –

Tady je dnes uspěchaný blázinec!

Nic se nestalo – strejda odpověděl

a samozřejmě neviděl

jak uplavala jeho prkenice

 

        Odešli i Šura a Gennadij

    a v závěsu i silný Péťa

co je kryje zezadu

Vždyť dědek – nových peněz kupu

        tužtičku si zas nadrndá

        Všichni lidi by měli mít stejně

        škoda že je všechno naopak!

        Tak přemýšlí Šura Alejnikov

        známý mezi svými

jako velmi moudrý člověk…

 

Mongolovová – šestnáctiletá holka

stojí zmrzlinu okusuje

její kabát už není nejnovější

ale ona teď nemůže jinak

ať ji třeba horší strava čeká

jen když si střevíčky koupí

s velkou mašlí. s kulatou špičkou

a lakované jako piáno…

 

Pracovník za pultem Marmeladov

Vysoký a sportovní klučina

vrtí celým tělem za pultem

všem kupujícím se ukazuje

 

Tady kupuje malý Hromádkin

velkou lampu do nocí

 

a kupuje tu Soplevkin

do kuchyně nový vypínač

 

A kupuje tu Kutilkin

pevnější dřevěné příchytky

 

A kupuje tu Inženýrkin

garnýž. kování. a lustry tři

 

Zde dáma černá Tbiliscová

stojí a mimózy prodává

z kufříku je vytahuje

a ve vzduchu rublem mává

Jen jeden rubl – kupte mimózu!

 

Její synové jsou od ní nedaleko

taky s mimózami v ruce

s velkými čepicemi na hlavách

Tydli. Tydli. Záclony. Tydli.

Prodavačka Jevrosimovová je žlutá a vysoká

přichází k ní její známý Proškin

přináší závěs hráškové barvy…

uráží se… odchází…

protože Jevrosimovová nemohla nic najít

 

A druhá a třetí prodavačka jsou sestry Alexandrovovy

nedávno přijely z polí a od trav

ještě copy jim věncem

na hlavě leží

ještě po venkovsku drmolí

ale celkově se zařadily a vyznají se

a velmi pečlivě peníze přepočítávají

 

Cihličkin. Zlatovcev a Kvasin

napili se na cestě z práce

a když šli kolem

zastavili se tu a začali nakupovat

deset pistolí koupili už

i když na všech je stejný obrázek dítěte

deset knížek koupili už

a pět hraček nafukovacích

už dostali pláště

dvě násady na rýč

v tlačenici veliké pomerančů horu

a často je házejí na zem

Hopla! Kdo si ho zvedne? Kdo?

 

Dostalo se jim napomenutí a

oni na to říkají

A my slavíme narozeniny

k tomu všemu jsme přece proletariát

 

Ach. Bože. kde jsme jen ještě nebyli!?

(zvolat. intonace otázky. zamyšlenost)

 

Ach – Lahůdkářství – v něm skutečnost i sen

propletli se těsně tam

kde sleď je moře vepřové

zde vše je co dělá jídlo jídlem

Řady lahví volají po koupi

a pak po tichém poblití

 

Konzerv na třicet

koupila nějaká Hruškinová

A na čtyřicet zeleninových polévek

koupila nějaká Sardinková

A Jelkinová koupila klikvy

se sirupem v nálevu cukrovém

Odněkud nesou brusinky

v plátěných taškách přes rameno

 

Básník jde – je to Prosťakov

on přerostl i nedorostl

snědl by dvě kačeny

nebo dva housery

 

Zná všecky tyhle zdejší lidi

on se s nimi seznámil

Jsou všichni tak strašně zajímaví

jednoho uvidíš – pusu otevřeš –

Pořizují si milence

milenky přenádherné

tragédie s sebou frašky

v kapsách hlavy nesou

 

A tu Prosťakov potkává Annu

Ach Anno! Anno! jsme znaveni

Celé mé nohy bolí!

Celé tvé nohy bolí!

 

Pojďme se najíst a pak domů

pod naši prozatímní střechu

pojď krok svůj prosím zdvoj…

 

A jedí oni

v oddělení kde je možné vidět

jak Pestrjadin chystá se vypít

jak Štamprlkin už vypil

a spleen po duši se rozlil

 

I tu oni oba řekli

I Prosťakov i Anna spolu

Žili jsme žili jezdili

nevěděli co je hluk

a nevěděli co je šum

Že umělohmotný kýbl stojí

jen dva ruble nic víc

Teď jíme bujón s vejcem

a jako hlavní – karbenátky namleté…

 

(A v ulicích létaly hordy

jakýchsi nových nových věcí

Zde dub čtyřletý. Tři ruble patnáct

Zde roh domu – čtyřicet dva s pětníkem

Zde nebe severního kousek ze dva metry

stojí sto padesát čtyři a nula nula)

 

Ach Anno – kadeře básníkovy

ne nadarmo dříve se vlnily

On viděl propad člověka

A nám zůstali tu člověkové

na něž hrdý je všeobecný šum.

 

                                               (1968)

 

Literární rozbor Limonovova básnického díla šedesátých let a také této poémy GUM je k dispozici zde.