Semjon Vilenskij - Nějaké otázky?! překlad vzpomínek a básní z gulagu - Radka Rubilina, 2017

13.12.2017 17:23

Semjon Vilenskij (1928-2016) strávil v pracovních táborech na Kolymě deset let. Byl zatčen velmi mladý, v necelých devatenácti letech. Své mládí proto "prožil" v zajetí a otrocké práci, v nápravných karcerech, pracoval na rýžovištích a kácel na Sibiři les. Zanechal nám své vzpomínky, které diktoval v šedesátých letech jedné zručné písařce. Za celý svůj dlouhý život, kdy přiměl k psaní vzpomínek na desítky bývalých vězňů gulagu, se nedonutil, aby něco napsal i sám. Zde publikuji ukázku překladu jeho básní, které organicky vstupují do jeho vzpomínání a ukázku z jeho vzpomínek s názvem "Nějaké otázky?!" 

∗∗∗

V promrzlém těle zbývá mi života jen omezeně,

 i ty, duše, už jsi znavená,

existuješ od těla tak nějak odděleně

jsi celá v urputném tichu strnulá,

na tomhle trhu bolestně hledících očí

na tomhle ledovém kolotoči.

1949

 

∗∗∗

Zvony bijí někde předaleko,

volání jejich se svítáním

do vězeňské cely vteklo:

„Kde jsi, ty, zbloudilý?“

„Vždyť já jsem tady! Tady jsem!“

Ty suché slzy, nezměrná úzkost...

Já nepláču tu před Bohem.

Pláču tu před tebou, Rusko.

 

(napsáno v roce 1948 v Suchanovském vězení)

 

 

Ukázka z knihy Semjona Vilenského "Nějaké otázky?!":

∗∗∗

Obyčejný kolymský obrázek: zasněžené údolí se sotva rozeznatelnou říčkou, kolem dokola sopky. Na jedné z nich stojí dva baráky, jeden výš, druhý níž. V tom horním bydlí stráž, asi patnáct vojáků s velícím poddůstojníkem. Ve druhém něco přes třicet vězňů. Mezi baráky se tyčí strážní věž.

Ráno se starosta baráku zeptal:

„Kdo půjde pro vodu?“

Přihlásil jsem se. Chtěl jsem se podívat na bílý netknutý sníh.

„Občane veliteli,“ zakřičel jsem pak venku, s pohledem upřeným na strážní věž, „můžu jít pro vodu?“

Nikdo mi ovšem neodpověděl. To tam ten voják zmrznul nebo co?

„Občane veliteli!“

Najednou se rozletěly dveře vrchního baráku a vysoukal se z nich voják v tričku.

„Co řveš? Nahoře visí jenom kabát!“

Tento lesní „služební oddíl“ patřil k jedněm z nejmenších táborových pododdělení. Byl úplně izolován od vnějšího světa. Když se měly odvézt klády, které jsme pokáceli a očistili, muselo se nejdřív ve sněhu probourat dvacet kilometrů cesty. Tím pádem bylo taky jasné, že se tu nikdo z velitelství nemůže jen tak znenadání objevit. Čehož využívali vojáci i vězni. Mezi trestanci byla většina s desetiletým trestem, z něhož si větší část už odpracovali. Někomu zbýval rok, jinému dva. Jen já ještě skoro všechno tlačil před sebou – zbývalo mi osm let.

Vojákům proto bylo jasné, že tihle lidi nemají zapotřebí z tábora utíkat, vždyť ani nakonec nebylo kam. No a co se týče mě, jediného místního trestance s dlouhým trestem, tak jsem si u vojáků užíval zvláštního postavení a důvěry. A to kvůli jednomu neobyčejnému příběhu – hned první den jsem tu totiž zjistil, že velící poddůstojník je můj známý z Dněprovského rýžoviště:

...Vždyť třicátý brigáda na Dněprovském se skládala z lidí, co se báli práce jak čert kříže. A i když se jednalo o velkou brigádu, všechnu práci pro velitelství stejně nestíhala. Bachaři proto tahali na práci i vězně z ostatních brigád: jak bachař uviděl trestance vedle baráku (tehdy se po lágru mohlo chodit jen ve špalíru), okamžitě ho zadržel, obvinil z „narušení pořádku“, a ten chudák po dvanácti až čtrnáctihodinové šichtě mazal zametat do „anglické zóny“, kde žili svobodní pracovníci nebo do „americké“, kde žili důstojníci, bachaři a vojáci.

Takhle jednou odchytili i mě a přikázali mi, ať naštípu dříví do vojenské kuchyně. Byla to fuška, vojáků tu sídlila celá posádka. Když se šlo posluhovat velitelům, tak se některá velitelova manželka mohla slitovat a dát vězni kousek chleba. Ale tady? Tady mi nikdo nic nedá, leda tak kopanec.

Než jsem se vůbec mohl pustit do sekání dřeva, musel jsme si ho jít nejdřív pokácet. Na to nás byla třeba víc, takže přivedli mě a ještě tři podobné „narušitele pořádku“. Bachař nás přivedl ke dveřím kuchyně. Odtamtud vyšel poddůstojník, nevysoký chlapík s ruměnými tvářemi, ukázal rukou na saně a vedl nás k lesu. Tehdejší spolupracovníky si pamatuju jen matně. Jeden z nich byl Moldavan, vysoký a hubený jak bidlo. Saně jsme táhli za sebou a asi kilometr šlapali po cestě, která se kroutila kolem sopky. Lágr už nebylo vidět. Už jsme v lese. Les jako takový tady vlastně taky neexistuje: je vidět je jen hladká sopka přikrytá tlustým sněhovým kabátem.

„A jsme tady!“ zavelel poddůstojník.

V těchto končinách totiž roste jeden strom, jmenuje se limba. V létě vypadá jako obyčejný jehličnatý stromek. Roste přímo na kamení, to se podobá velikým dlaždicím s popraskaným povrchem a černými rýhami. Stromek roste rovně, v náporech větru se téměř nepohne; je pevný, ale pružný, nasáklý smůlou. Jehličky na něm rostou dlouhé, zelené se stříbřitým odstínem. Šišky se podobají těm cedrovým, jen jsou o poznání menší.

Když se však na Kolymě přiblíží mráz, stromy si polehají na zem, doslova se přitisknou na ploché kamení. Takto je pak zasype sníh. Ještě před chvílí tu stál les – a teď je najednou pryč.

Když na sopce zapálíte velkou vatru, uvidíte uprostřed zimy zvláštní úkaz. Limba, rostoucí kolem ohně, se napřímí a vstává ze sněhu. Ale hned jak vatra dohoří, stromky se zase pevně přitisknou k zemi... Podvedli jste mě, tohle ještě není jaro, to bylo jen tání!

A přesně do takového zimního lesa jsme teď přišli.

Škrábeme se na sopku po pás ve sněhu, rukama hledáme při zemi větve limby a když je nahmatáme – raz, dva, teď! – snažíme se celý stromek vytrhnout i s kořeny. Válíme se v hlubokém sněhu - zpocení, v mokrých palčácích, s mokrými rukávy vaťáků. Kdepak, limbu od země neodtrhneme. To spíš nám kloužou ruce a nohy po těch kluzkých větvích.

Za půl hodiny práce se nám podařilo vyrvat dva malé stromky. Poddůstojník na náš křičel, radil, za co vzít a kde potáhnout, ale nakonec to nevydržel a pustil se s námi do práce. Vyškrábal se na sopku kousek vedle nás a dal se taky do vytrhávání stromků.

Práce vždycky lidi sbližuje, a tak stojíme v kroužku a kouříme jeho tabák.

„Za co sedíš?“ zeptal se mě.

Co mu na to mám odpovědět? Skoro každý den jim natloukají do hlavy, že vězni jsou lítí nepřátelé, nesmí se s nimi mluvit a nesmějí jim nic věřit.

„Za básně,“ odpovídám proto, ať mám od něj klid.

Ale ukázalo se, že i on píše básně. Několik mi jich přednesl. Vychodil jen desítiletku kdesi ve ztraceném městečku na výhodní Sibiři, ale přesto píše.

A tak se sešli se dva milovníci literatury...

Samozřejmě neexistovalo, abychom někde mohli být sami a povídat si. Tam, kde jsou vězni a ozbrojená stráž, je vždycky i příliš mnoho uší a očí. A taky v místech, kde pracovala naše brigáda, se poddůstojník mohl ocitnout jen náhodou. Ale v táboře neustále chybělo dřevo. Na podzim roku 1949, když nás přivezli na Dněprovské rýžoviště, jsme si museli nejdřív všechno sami postavit, a to pěkně rychle. Kromě dvou starých baráků tem nestálo zhola nic. Bydleli jsme ve stanech. Uprostřed stanu stál železný sud od nafty, celou noc v něm starosta udržoval oheň. Vlasy nám přimrzaly k plachtovině, a paty jsme měli popálené.

O sobotách se proto na dřevo vyváděl celý tábor, jednotlivé brigády se s ozbrojenou stráží rozcházely po úpatí sopek. Tady všude kdysi tajga hořela, ale ani oheň ty úporné stromky nezničil. Nepřežily sice, ale i nadále zůstaly pevně stát. A tyhle suché ohořelé zbytky lesa jsme vytrhávali i s kořeny (díky věčně zmrzlé půdě je nemají moc hluboko) a tahali je do tábora.

Našich lesních expedicí se účastnil i můj známý poddůstojník. Jakmile brigáda sešla z proježděné cesty, vězni museli kráčet jeden za druhým a prošlapávali tak chodníček směrem k sopce. Pamatuju si, že se octil v naší ozbrojené stráži ještě s jedním vojákem. Stačil jediný pohled a oba jsme věděli, co a jak. Když brigáda sestoupila z cesty a šli jsme jeden za druhým, zůstal jsem na konci jako poslední. Na začátku prošlapával první voják cestičku a brigádu uzavíral můj poddůstojník se samopalem. Když už nás z tábora nebylo vidět, ohlédnul jsem se a on si mě k sobě opatrně zavolal. Okamžik jsem stál vedle svého vojáka, ale už zase šlapu poslušně před ním. Ale už s darovaným chlebem a machorkou....

 

překlad: Radka Rubilina