Státní hranice (Ukrajina, 2007) Radka Bzonková
Pozorování voleb může být velmi napínavé, ale když vyfasujete pro pozorování víceméně neobydlený pruh země podél hranice mezi Ukrajinou a Ruskem, mnoho vzrušení se čekat nedá. Volební pozorovatelé jezdí ve dvojicích, mně tentokrát přidělili šedesátiletého zvídavého muže jménem Morton z Kanady. „Mám jedno přání,“ řekl mi Morton, „chtěl bych vidět státní hranici.“ A tak jsme ten den před volbami, kdy se má každá dvojice seznámit se svým volebním okrskem, pojali jako výlet.
Dorazili jsme do vesnice Oleksandrivka. Zkontrolovali vrcholící přípravy místní komise ve volební místnosti. Pak jsme dojeli za poslední barák, dál už byla jen podmáčená tráva, auto by zapadlo. Vystoupili jsme a šli pěšky. Bylo teplo, svítilo podzimní slunce. Všude bylo ticho. Kus před námi tekla řeka a ta tvořila státní hranici. Nikdo to tu nehlídal. Krávy se pásly stejně jak na jedné, tak i na druhé straně. Řeka, zarostlá z poloviny rákosím, se mírně kolébala. Zažívali jsme absolutní klid a čas jako by tady neexistoval.
Našli jsme tam po chvíli bloumání dokonce ceduli na tyčce, která hlásala, že tohle je skutečně hranice. Při bujarém focení jsem však o ceduli zavadila nohou a ta se začala kácet. Jak padala k zemi, snažila jsem se ji zachytit a tak mi v ruce zůstala utržená cedulka s nápisem, zatímco zbytek se válel v trávě. Čekala jsem, že se zpoza keře vyřítí pohraničníci s vlčákem, ale kde nic, tu nic. Přemýšlivě jsem si prohlížela cedulku. Morton mi nakukoval přes rameno. Pan řidič pokrčil rameny a přinesl z auta lopatu. Zakopali jsme tyčku do země. K ní položili servanou ceduli.
Morton se pak díval v autě mlčky z okna a nic neříkal. Pak se na mě ale náhle podíval a povídá: „Hele, měla sis tu utrženou ceduli vzít domů na památku.“ „Já vím“, odpověděla jsem mu, „ale bála jsem se, co si o mě pomyslíš.“ Veškeré kulturní rozdíly i rozdíly věku se v té chvíli setřeli a proto mě ani neudivila naše poslední procházka.
Pospíchali jsme s Mortonem na závěrečnou večeři v Luhaňsku, v okresním městě. Na ulici jsme zdálky uslyšeli pouliční muzikanty. V té chvíli se Morton zastavil a zeptal: „Smím prosit?“ „Ale jistě,“ souhlasila jsem. Kroužili jsme po rozmláceném asfaltovém chodníku, ve městě, kde padaly paneláky na hlavu a kdo mohl, odjel, aby měla rodina co jíst, aby mohly děti chodit do školy, aby našli normální život. Nevím, jak tam zabloudili ti muzikanti. Ale vím, že když si člověk umí užívat života, najde si krásu všude: na nic neznamenající státní hranici i ve vybydleném městě s potulnými šumaři.
2007