Radka Bzonková / Radka Rubilina: recenze na vzpomínky Iriny Ratušinské ze sovětských lágrů osmdesátých let

17.02.2014 13:07

NEVĚŘ, NEBOJ SE, NEPROS

V tomto roce si připomínáme deset let rozpadu Sovětského Svazu. Před jedenácti lety byla na (dnešním) Ljubljanském náměstí svržena obří socha Dzerzinského, zakladatele „Čeky“ (předchůdkyně KGB) a na jejím místě postaven památný kámen přivezený ze Solověckých ostrovů (místo vzniku prvního politického lágru). Ten nyní slouží jako „památník milionům obětí totalitárního režimu[1]“. K připomínkám obětí patří však i jejich vzpomínkové knihy – poselství, které zanechaly pro příští generace.

V současné době se čeští čtenáři dočkali překladu knihy Iriny Ratušinské (1954) „Šedá je barva naděje“. Devětadvacetiletá žena, známá jako básnířka a čilá účastnice v samizdatu, byla zatčena v březnu 1983, a následně odsouzena za publikaci svých básní v zahraničí a přechovávání protisovětské literatury. Trest dostala na tehdejší poměry zarážející: sedm let pracovního tábora se zostřeným režimem a následujících pět let vyhnanství. Stala se tak od smrti Stalina (1953) nejmladší odsouzenou ženou s nejdelším trestem.

V chronologii sovětských lágrů nacházíme jejich dva základní typy: „lidožroutské“, tedy stalinské, které „požíraly“ miliony lidí, a „vegetariánské“, které sice většinu nezabíjely, ale doháněly k šílenství, k fyzické i duševní vyčerpanosti. Léta osmdesátá se nesou ve znamení těch druhých. Na počátku osmdesátých let už existovaly v podstatě jen dvě oblasti lágrů pro politické vězně – v mordovské a poťemské. Pro celou tuto oblast fungovala pro politické vězně jen jedna nemocnice, a to v malé vesnici Baraševo.

Vedle této nemocnice, v tzv. „Malé zóně“ (v táboře nesmělo být drženo víc než patnáct žen), byla téměř čtyři roky vězněna Irina Ratušinká. Setkávala se zde s ženami, které se sem dostaly za podobnou „antisovětskou činnost“ jako Ratušinská: Raju Ruděnko odsoudili za verše jejího muže, slavného ukrajinského básníka Mikolu Ruděnka. Olga Matuševič a Taťjana Osipová si lágr „vysloužily“ za členství v ruské Helsinské skupině. A umělkyně Nataša Lazareva za ilustrace v ženském samizdatovém časopise.

S těmito hrdinkami a ještě několika „politickými“, desítkami bachařů, vyšetřovatelů a kriminálníků / kriminálnic se setkáte na stránkách vzpomínkové knihy Iriny Ratušinské. Nečekejte knihu na sebe navrstvených faktů a informací. Autorka sice vypovídá pravdivě o všech událostech („...Pro výmysl není v této knize místo. Neměla bych prostě tolik fantazie.“), ale důraz klade především na recepce lágru, duševní pevnost, přesvědčení o vlastní pravdě.

Pro ty, kteří ještě neznají žánr lágrové vzpomínkové literatury, bude kniha zajímavá svým obsahem, existenciální zkušeností člověka v extrémních podmínkách, proniknutím do lidské psychiky v lágrovém životě. Pro ty, kteří už četli některý z českých překladů tohoto žánru – Alexandra Solženicyna, Varlama Šalamova či Jevgeniji Ginzburg, kniha otevírá zajímavá srovnání.

Irina Ratušinská totiž patří ke generaci, která vstupuje do lágru v naprosto jiných politických, společenských podmínkách. U autorů starší generace se řeší konflikt „bezejmenosti“, ztracenosti v mase, každodenní přítomnosti smrti. V situaci čistek třicátých let jedinec neznamenal nic. Denně umíraly stovky, tisíce lidí. A ne nadarmo se první antologie lágrové poezie jmenuje „Mezi jinými jmény“ (Sred´ drugich imen[2]).

V osmdesátých letech je situace politických vězňů jiná. Nejsou jich miliony, ale desítky. Těší se již většinou popularitě na Západě a Sovětský Svaz je nucen tlaku Západu ustupovat. Rozjíždí se glasnosť. Svět o nich svým způsobem ví. To neznamená, že tato generace vězňů trpěla méně. Vzpomeňme např. Anatolije Marčenka, který v lágru zemřel, či bestiálně umučeného ukrajinského básníka Vasila Stuse. Ale u vězňů tohoto období do popředí vystupuje vědomí vlastní hodnoty. Musí s ní počítat bachaři, příslušníci KGB, spoluvězni. Tím, že si (s obrovským úsilím) dokázali vydobýt alespoň zlomky práva, které jim náleželo, se zvyšovala jejich důvěra v sebe samé. Byli hladoví, sotva stáli na nohou, ale jejich pohled nevydržel žádný bachař. To dodávalo sílu: psali stížnosti, obraceli se na prokurátora, stávkovali, drželi protestní hladovky, posílali prohlášení na zasedání organizací na ochranu lidských práv, dařilo se jim pašovat přes zdi lágru svou tvorbu. Proto také Irina Ratušinská zařadila do knihy doslovné znění dopisu jejich „Malé zóny“ na Madridskou schůzku KBSE (1983), jejich stížnosti, prohlášení atd.

Další rozdíl oproti myšlení starší generace je připravenost na lágr. Ve třicátých letech se jednalo o bezprecedetní jev. U naprosté většiny vězňů se ze všeho nejdřív dostavil šok, pak touha objasňovat mýlku v jejich případu a následná pomalá rezignace na svou situaci.

Irina Ratušinská však byla na lágr připravena – především díky četbě knihy „Souostroví GULAG“ od Alexandra Solženicyna. Jak píše ve své stati „Mapa minového pole“ (Karta minnogo polja) , věděla, že nemusí „...řešit rovnici o mnoha neznámých. Všechno už bylo známé, přesně popsáno. Jediná neznámá  bylo – mé já. Vydržím – nevydržím, zlomím se – nezlomím.“ Ve svých článcích po propuštění z lágru, vyjadřuje Alexandru Solženicynovi opravdovou vděčnost. Za zkušenost, kterou jí předal, za to, že ji naučil zákonům lágrového života, za základní heslo politických vězňů: „Nevěř, neboj se, nepros.“

Proto ve své knize neustále řeší otázku morálního neselhání. Nebyla ochotná přijmout nabízené kompromisy, její základní hodnotou zůstala pravda. To dosvědčuje i její chování před propuštěním – musela být osvobozena na přímý rozkaz Andreje Gromyka, protože odmítala požádat o milost. Jako důvod uvedla: „Nechci milost, chci rehabilitaci.“

V knize se však nesoustředí jen na sebe. Společně s ostatními ženami jejich baráku řeší vzniklé situace, spory, diskutují o následujícím postupu, hladovkách, pomáhají jedna druhé. Vzpomínky jsou fantastickým svědectvím o chování žen v lágru. V mnoha vzpomínkách jiných autorů bývá zdůrazňován rozdíl mezi ženskými a mužskými baráky, mezi rozdílem mužů a žen v přijímání rozsudku, reakcích na těžké životní situace. Kniha Iriny Ratušinské je přímo encyklopedií ženského chování: je charakteristické neustálou činorodostí, zušlechťováním okolí, potřebou čehosi hezkého, radostného (záhon květin pod oknem). Přes třísměnný provoz v  šicí dílně si dokázaly pěstovat zeleninu, sadit kytky, upravit cesty, pěstovat bylinky, vyšívat, slavit narozeniny, radovat se z maličkostí. V korekci krmily a cvičily myši, recitovaly přes trubky topení básně...

Text plně odpovídá této čilé aktivitě. Je zpestřován příhodami hlavní hrdinky, ale především verši. Ty jsou tragické, rozpustilé i rozmýšlivé  – stejně jako měnící se nálady autorky: chvilky radosti, dlouhé hodiny barevných létacích snů v době hladovky, odhodlání vydržet dokonce.

Čtenáři se při čtení takových vzpomínek nabízí mnoho situací a podnětů k zamyšlení. Možná ovšem občas klopýtne o několik rusismů, které v knize překladatelka Ivana Ryčlová jakoby zapomněla. Doplnila sice knihu slovníčkem vysvětlujícím vězeňský žargon, přesto však slova jako „tělohřejka“ či „etapa“ zůstávají českému uchu cizí.  První označuje všem známý „vaťák“, „vatový kabát“, druhé je zase zvykem překládat jako „transport“ , tedy převoz vězňů z místa na místo. Také šťavnatý jazyk polovzdělaných bachařek a negramotných kriminálnic ztrácí oproti originálu na své pružnosti a často i – komičnosti.

Přes tyto malé nedostatky je zpřístupnění jedné z nejvíce překládaných knih Iriny Ratušinské (v současné sobě je přeložena již do sedmnácti jazyků) českému čtenáři dobrou věcí. Autorka se po mnohaletém působení na univerzitách v Americe a Velké Británii stala známou po celém světě a český čtenář by o její základní knihu prózy neměl zůstat ochuzen. Snad se v budoucnu dočkáme také vydání jejích neotřelých a svěžích básní.

 

Literární noviny 35/ 2001. S. 8

Irina Ratušinská: Šedá je barva naděje. Přeložila Ivana Ryčlová. vydalo nakladatelství Barrister and Principal, Brno 2001. Cena 198 Kč. 250 stran. První vydání. Náklad neuveden.