Radka Bzonková: nekrolog Martin Magor Jirous

29.10.2012 21:09

Nerozlučnou příchutí Martina Jirouse byl – neklid. Tento neklid aktivně vytvářel, měl ho jako životní pozici a čerpal z něj mnoho let ve své tvorbě. Na Staroměstském náměstí v Praze se jednou konala vzpomínka na dvě zavražděné ruské novinářky. Někdo je zastřelil, protože psaly o něčem, o čem se mělo mlčet. Nachystali jsme ozvučení, pustili Vysockého a pak promluvil první řečník. Najednou ale posluchači začali ztrácet pozornost. Kolem jako by se rojilo hejno komárů. Všichni se otáčeli za mužem v dlouhém plášti a klobouku, kolem něhož kroužili další tři osoby s výrazem naprosté nechápavosti ve tváři. Rozrušení dosáhlo takové hranice, že řečník zmlknul. Můj mladší kolega se vrhnul k muži s tím, že ho odtáhne pryč. Ale po prvních slovech vysokého šedovlasého Martina Jirouse se zarazil: „Četl jsem, že se tady bude podepisovat petice na podporu ruských novinářů. Přišel jsem ji podepsat.“  „Ale co ta vaše suita, která kolem vás pobíhá? Kdo to je?“ zeptala jsem se se zájmem. „Já nevím, to jsou kontroloři, dal jsem jim občanku, ať si s ní dělaj, co chtěj, došli sem za mnou až od metra.“ Dopravní kontroloři byli skutečně naprosto zmatení. Vlastně se pokoušeli panu Jirousovi vrátit jeho občanský průkaz, ale ten si jich už v nejmenším nevšímal.

Tato ignorance a mimořádná aktivnost v jednom těle a duchu byla Jirousova bytostná vlastnost, která některé pobuřovala, jiné uchvacovala. První trojku z chování dostal ve čtvrté třídě. Odseděl si v kriminále osm a půl let, ale jeho „přečiny“ nebyly nikdy politické nebo zločinné povahy. Oficiálně padaly rozsudky za „výtržnictví“, tedy opět za vyrušování, nepatřičnost, nezvyklost a hlavně za umění. Neklid označil v jednom svém článku za podstatu uměleckého konání. Neklid prorůstá ze samého dna ve vězeňském cyklu básní, nazvaném Magorovy labutí písně. V hrozných podmínkách nejpřísnější věznice ve Valdicích, kde psát bylo zakázáno, tvořil verše, upřímné svou trapností (čerpal z konceptu „trapné poezie o generaci staršího básníka Egona Bondyho) a hluboké pokorou a religiozitou. Dokázal spojit dvě, do té doby, vzájemně si cizí polohy, dokázal z nich vytvořit intimní rozhovor se světem za mřížemi, s námi, ten rozhovor, který trvá dodnes… I když jeho tělo už tu není.

 

Služební psi na dvoře vyjí

a Radim slaví eucharistii.

Slov písně Ó svatý Michaeli

linou se z cely.

Kalich je lžíce a hostie jsou z veky,

Pán Bůh je s námi po všechny věky.

*

Když vypustí nás z našich cel

po cestě do kostela

kvete na dvoře jitrocel

a fasáda se bělá

ve slunci oslnivě

však uvnitř chrám je tmavý

 

Buď Bože milostivě

k nám shovívavý

 

Radka Bzonková, slavistka

opublikováno ve Zpravodaji 47. Mezinárodního festivalu poezie, 11. 11. 2011

http://www.mfp.kzvalmez.cz/data/zpravodaj_2.pdf